Jako sazeč tajně vytiskl útlý sborník tehdy protistátních vtipů. V podstatě jen pár desítek výtisků. Komu se brožurka dostala do rukou, dobře se pobavil. Včetně estébáků a soudce, co vynesl ortel.

Vězení v předvečer osmašedesátého pro „politické“ už s tím z padesátých let nemělo moc společného. Nastavený režim ale bylo nutné dodržovat. Prohřešky se trestaly. Zákazem návštěv, balíčků a někdy i samotkou.

Davidovi, který měl pověst rebela bez příčiny, se jednou, už ani neví vlastně za co, podařilo do takové samotky dostat. Od jiných věděl, co ho čeká. Betonová kobka s malým okýnkem kdesi vysoko pod stropem. V rohu turecký záchod. Lůžko, v podstatě dvě jen trochu širší prkna vedle sebe, přichycené ke stěně a na zámek. Ten se otevíral a lůžko se sklápělo jen na noc. Vězeň tak mohl jen buď pochodovat šest kroků od dveří pod okno a šest kroků zpět. Na šířku cela měřila sotva kroky tři. Chodit, anebo sedět jen tak na betonu a opírat se o beton zdi. V Davidově případě pět dnů.



Stalo se hned první večer, vlastně noc. Na prknech pod dekou a bez polštáře se probudil snad jen hodinu, dvě poté, co konečně usnul. Někdo vedle něj hlasitě sténal. Byla to hloupost, vedle samozřejmě nikdo nebyl a ani být nemohl. Sténání ovšem bylo slyšel dál. Slyšel ho, nikoho ve světle malé a stále rozsvícené žárovky ale opravdu neviděl. Nechápal to a vyděsil se ještě víc, když si na podlaze všiml rozrůstající se tmavé louže. Kapka za kapkou její objem zvětšovaly. Padaly ze shora. Shora z ničeho! Natáhl ruku a nechal na dlaň dopadnou tři, možná víc kapek. V matném světle byly sytě rudé až černé. Byla to krev!

Hrdinství šlo stranou. David vyskočil. Vrhl se ke dveřím a začal do nich bušit jako smyslů zbavený. Bachař zarachotil klíčem překvapivě brzy.
„Co se stalo?“
„Tam,“ dostal ze sebe David a ukázal na podlahu. Byla z betonu a nebylo na ni nic. Natož louže krve. Ostatně i svou dlaň měl čistou. Připadal si jako naprostý pitomec a za nic na světě nechtěl být k tomu ještě směšný. Tak se jen neuměle omluvil s tím, že se mu asi něco zdálo a čekal na nadávky dozorců. K těm ale nedošlo. Místo sprostých slov slyšel jednoho z nich, jak říká: „Říkal jsem, že tuhle celu měli po té řezničině zavřít. Děje se tam cosi divného!“



Dalších nocí na samotce se už David bál zbytečně. Sténání se neozvalo, krev na podlahu nekapala. Od dozorců se ale časem dozvěděl, že asi před rokem v té cele spáchal jeden z vězňů sebevraždu. Neznámo jak, propašoval do cely nabroušenou lžíci a tou si pořezal zápěstí.

Pravdou je, že si žádný z nedobrovolných dočasných obyvatel samotky na „cosi divného“ nikdy před Davidem a ani po něm hlasitě nestěžoval. Buď měl takové vidění jen on, anebo ani jiní nechtěli vypadat směšně. A z cely stejně časem udělali skladiště.