Jako snad každý Čech jsme i my zamířili do Koločavy, zabrousili i do Chustu a zvlášť Jasini, kdysi nejvýchodnější československé obce a pak jsme už dali civilizaci vale a odešli hluboko do hor. Lesy, kopci a údolími jsme se toulali už třetí den a až na pár dřevařů nepotkali živáčka. Tenčící zásoby nás donutily k cestě do nejbližší vesničky s obchodem. Byla dál, než jsme si mysleli a když přišel večer, měli jsme do ní ještě daleko. Počasí přálo, a tak s tím, kde přenocujeme, problém nebyl. Stany jsme postavili na kraji veliké paseky a v houstnoucím šeru si všimli jakési staré dřevěné stavby na jejím druhém konci. Vydali jsme se na průzkum. Nás všech šest.

Byl to kostel. Vlastně kostelík. Starý, opuštěný, dveře i okna dávno zatlučené deskami. Za kostelíkem malý hřbitůvek. Zarostlý, opuštěný a až na dva mohykány zcela bez křížů nebo památníčků. I na těch zbylých čas nápisy dávno smazal.

Polekalo nás, když se najednou ozvalo silné zabušení. Tři, čtyři údery, pauza a pak to celé znova. Podívali jsme se na sebe a zjistili, že Čeněk chybí. Našli jsme ho u bytelně zajištěných dveří kostelíka. Tloukl do nich, smál se a volal: „Vstávejte a hbitě otevřete, hosté jdou!“

Směšné nám to nepřipadalo, ale Čeněk si nedal říct. Stáli jsme mu za zády, když se zevnitř, bez varování, naprosto nečekaně a zřetelně ozvaly šoupavé kroky. Věrka s Dášou strachy vypískly, ale i nás ostatní obešla hrůza. Potom bylo zevnitř slyšet jasné kočičí zamňoukání. Ilona zareagovalo první: „Ta kočka se tam nějak dostala a teď nemůže ven. Asi bychom ji měli pomoci.“



Možná hloupý nápad, ale jako jeden jsme všichni začali hledat nějakou tu skulinu. Kostelík, který se ukázal větší, než za jaký jsme ho měli, ovšem žádnou neměl. Zklamaně jsme se všichni sešli znovu u vchodu. Stáli jsme, mlčeli, naslouchali. Nic. Ticho. Hluboké ticho. Tu náhle – Bim! Hlasitý úder zvonu. Tak silný, že se až uzamčené dveře roztřásly! My také! Nebylo proč čekat, co se bude dít dál. Běželi jsme do mírného kopce ze všech sil. Stany jsme složili v rekordním čase a když jsme měli všechno zabaleno, ozvaly se, v jednu a tu samou chvíli, naše mobily! Šest zvonění, každé jiné, rozezvučely i tmu, co definitivně spadla. Jak se později ukázalo, všem nám volal někdo ze stejného neznámého čísla. Samo o sobě to byla naprostá hloupost, věc nemožná, protože jsme byli daleko od dosahu jakéhokoliv zdroje signálu, bohužel ale skutečná! Když jsme hovor přijali, bylo na druhém konci hrobové ticho.

O příhodě nemluvíme ani po návratu domů. Cítíme, že se to nehodí. Udělali jsme něco, co jsme neměli. Nevědomky probouzeli cosi, co probuzeno být nemělo. Jasně nám to dalo vědět. Naštěstí víc udělat nechtělo. Nebo nestihlo? A co když trest přijde později?