Chvíli jsme se jen tak toulali. Nakoukli do jedné, do druhé jeskyňky. Napili se vody z potůčku a našli místo k utáboření. Malý rovný palouček a kousek nad ní malá jeskyně. Z té vytékal neveliký potok.

U ohně a kytary a keců jsme poseděli hluboko do noci. Spát jsme se vytráceli postupně. Já do spacáku na karimatce zalezl poslední. Usnout jsem ale nemohl. Někdy se mi to prostě stává. Převaluji se z boku na bok a sen nepřichází. Vím, že jsem určitě nespal, když jsem uslyšel trochu divný a tichounký pláč. Zurčící potůček, který z jeskyňky padal sotva metrovým vodopádem, to rozhodně nebyl. Vylezl jsem ze spacáku. Ne vylekaný, spíše zvědavý. Na prahu jeskyně stála dívka. V lehounkých letních šatičkách. Vlasy měla dlouhé, rozpuštěné, světlé. Něco s ní nebylo ale v pořádku. Nešlo o ty její slzy. Ani o tiché vzlyky. Jakoby skrze ní procházel měsíční svit. Od dolního okraje šatů byla tak průsvitná, že její nohy bylo možné spíše tušit, než vidět.



Strach jsem neměl. Pohnul jsem se jejím směrem. Jakoby se vzdalovala hlouběji do jeskyňky. Hlavou mi problesklo jediné: Je to hologram, žádná živá dívka! No a pak se prostě rozplynula. Zmizela. Byla pryč. Vrátil jsem se k batohu a vytáhl baterku. Rozhodl jsem se záhadě přijít na kloub a ponořil se hlouběji do útrob jeskyně. Ve světle baterky v tom uzounkém potůčku se cosi zablýsklo. Za chvíli jsem držel v ruce zlatý prsten s kamínkem. Po dívce samozřejmě ani stopy.

Ráno jsem se s nočním dobrodružstvím pochlubil přátelům. Ukázal jsem jim i prsten. Zvědavě si ho prohlíželi a byl to Dan, kdo hlasitě vykřikl: „Ale to je přece prsten mojí mámy! Zlatý prsten s briliantem.“ Ruka se mu roztřásla, hrnek s kávou mu z ní vypadl. Potom začal vyprávět: „Po mámině smrti jsem ho v létě před dvěma roky daroval Věře. Jako zásnubní. Byl jí trochu veliký a hned první den ho kdesi v těchto místech ztratila. Byli jsme tu tehdy sami. Bez vás. Vše jsme prohledali. Marně. Věra sem potom sama mnohokrát zajela, ale také bez úspěchu. Pořád opakovala, že ztráta prstenu je špatné znamení.“



Zdá se, že měla pravdu. Všechny nás překvapilo, že když už jsme se chystali na Danovu svatbu, pár se překvapivě rozešel. Dan nám to nijak nevysvětlil a my se neptali. Ani ne půl roku poté se Věra stala obětí banální autonehody. Dan to dlouho a těžce rozdýchával. „Když jsme se rozešli, říkala, že mi prsten jednou vrátí... No a vrátila... Dneska a po své smrti...“