S prací jsem byl hotov v neděli brzy odpoledne. Mohl jsem sednout do auta a vyrazit, ale představa popojíždění v kolonách před městem mne zabrzdila. Počkám do večera. Rozhodnutí jsem telefonem sdělil ženě. Přála si, abych ji poslal esemesku až vyrazím. Jasně, pak bude koukat na hodinky, zda za dvě hodiny odemknu vchodové dveře. Slíbil jsem to. Proč také ne, že?

Vyrazil jsem v půl sedmé. Zprávu na manželčin mobil jsem poslal. Nejel jsem dlouho. Půl hodiny, víc ne. Na vyježděné trase to znamená, že jsem se dostal do nedlouhého údolí v lese. A tam to přišlo. Mlha. Jako mlíko! Viditelnost se rapidně snižovala. Viděl jsem tak na dvacet metrů. Nejel, ale ploužil jsem se. Potom bylo vidět sotva na deset, pět metrů. Zastavil jsem, ale reflektory nechal civět do hustého, vlhkého a bílého nic. Vystoupil jsem a zkontroloval zda stojím mimo vozovku. Vůbec jsem nestál o to, aby to do mne zezadu někdo napral. Proto jsem také moudře ustoupil kousek pod stromy a čekal. Vykouřil jsem jednu, druhou, čtvrtou cigaretu. Ručičky na hodinkách spěchaly dopředu. Už jsem měl být dávno doma. Dát o tom ženě vědět nešlo. Mlha spolehlivě signál udusila. „To zase bude řečí,“ pomyslel jsem si a zapálil si další hřebíček do rakve.

Čekání mne přestalo bavit. Sedl jsem za volant a když se mi zdálo, že se viditelnost přeci jen zlepšila, opatrně se sunul dál. Zarazilo mne, že jsem byl na silnici asi sám. Nikoho jsem nepotkal.



Potom mlha zmizela. Jako mávnutím kouzelného proutku. Mobil, co ležel na sedadle spolujezdce mnohokrát zapípal. „No jo, esemesky od ženy, asi měla strach, co se stalo,“ pomyslel jsem si, ale nezastavil. Už brzo budu přeci doma!

Uplakaná manželka se mi věší na krk. Tolik lásky! Nechápu. Pustí mne, poodstoupí a zeptá se: „Kde jsi byl celou tu dobu?“ Přísnost v její otázce je zřejmá.

„Mlha. Pokračovat v jízdě se nedalo. Signál tam nebyl. Počkal jsem dvě hodiny a pak pokračoval. Co na tom?“
Kouká na mne zle. „Tak dvě hodiny, jo? Na co si hraješ? Čekám tě už dva dny! Dva dny, chápeš?!“
Je jasné, že jeden z nás hloupě žertuje. Já to nejsem. Vytáhnu mobil, zapnu ho a ženě ukážu kalendář. Říká, že je středa 20.října, 22:05.

Manželka se otočí, zmizí v kuchyni, vrací se se svým mobilem. Beze slova mi ho strká pod nos. Čas souhlasí. Její mobil ukazuje 22:05. Tím podobenství končí. Datum tvrdí, že je pátek 22.října.

Co mám na to říct? Sháním se po novinách. Leží na stolku. Jsou páteční! Co se to v té mlze sakra stalo? Nevím a už vůbec netuším, jak to vysvětlit manželce...