Večer v půli srpna byl pošmourný a deštivý. V autobuse seděl kromě řidiče a mne už jen nějaký děda. Neznal jsem ho. Tma venku ještě zhoustla, když jsme vjeli do lesa. Reflektory autobusu za námi tak byly dobře vidět. Najednou se v záři našich světel objevila autobusová zastávka a na ní šest lidí. Kde se tam vzala? Jezdím tudy domů z práce docela často a ta stanice tu neměla co dělat! Zmatený byl i náš řidič. Jasně jsem slyšel jeho nevěřícné: „Co to jako je?“ Odpovědět si nedokázal, rychlost ale snížil, začal brzdit a hodil pravý blinkr.

„Nezastavuj! V žádném případě!“ zazněly dvě rozkazovací věty z dědových úst. Padly tak autoritativně, že řidič bezděčně poslechl. „Ale,“ zmohl se jen na námitku, umlčenou dalším dědovým rozkazem: „Nemyslí a jeď!“ Poslechl a pokračovali jsme dál.

Podíval jsem se za sebe. Spoj za námi u té zastávky zastavil. Viděl jsem, jak otevřel dveře. Zmizeli jsme za zatáčkou a o dalším jsem se dozvěděl až z televizních zpráv. Druhý den o tom psaly i noviny. Stálo v nich, že byl v tom úseku nalezen autobus našeho krajského dopravce. Ten spoj, co do cíle nedojel, stál na kraji vozovky, dveře měl otevřené, motor běžel, světla svítila. Nejpodivnější bylo to, že byl přitom úplně prázdný! Snaha najít jeho řidiče, nebo některého z cestujících, se nesetkala s úspěchem. Za pár dnů se ukázalo, že kromě autobusáka je pohřešováno ještě pět lidí. Postarší manželský pár, chlap v montérkách a mladá žena s dítětem. Snaha policie i ostatních pátračů měla nulový výsledek!



Záhada mi nedávala spát. Asi za týden jsem se na místo vydal svým autem. Projel jsem za světla tam i zpět, ale nic zvláštního neviděl. Po tajemné zastávce žádná stopa. Potom mne napadlo projet tu trasu v noci. Jako tehdy nebyly za mraky hvězdy vidět. Dokonce drobně mžilo. V protisměru jsem kromě kapek na skle neviděl nic. Ale když jsem se vracel...

Byla tam! Zastávka chabě osvětlená jakousi osamělou žárovkou. Stálo na ni dvanáct lidí! Jeden z nich v uniformě dopravního podniku. Byla tam i mladá žena a s ní malé dítě. Čekající ale vůbec nevypadali skutečně. Chvíli mi trvalo pochopit, co na nich bylo divné. Stáli nehnutě, pohledy upřené do světla mých reflektorů. A ještě. Nebyli barevní! Byli šediví. Ti lidé, jejich tváře a vlasy, dokonce i jejich šaty! Možná i proto jsem ani náhodou nezastavil a jen prudce sešlápl plynový pedál.

Nikomu jsem nic neřekl. Až pár dnů na to jsem se se zážitkem svěřil známému řidiči „svého“ autobusu. Chvíli trvalo, než se mi přiznal, že občas tam vídá totéž. Nikdy nestaví. Dělá, co mu tehdy řekl ten děda. Mimochodem, nikdy dřív a ani potom ho už v autobuse nevezl. Ptal se po něm i ve vsi, kde vystoupil. Nikdo tam našeho zachránce neznal...