Byl to hrozný pedant. Držel se teze, že za jedna umí Bůh, za dvě on a ten nejlepší ze studentů možná dosáhne na slabší trojku. Zápočet z jeho předmětu na dobrou první zvládla sotva desetina ze zkoušených. Navíc účast na zkouškách i zápočtech vyžadoval přísně a nekompromisně jen ve vypsaných termínech. Tvrdil, že omluva z jakýchkoliv příčin neexistuje, výjimku netvoří dokonce ani smrt. Absence se u něj proto rovná jasné nedostatečné! Riskovat nechtěl samozřejmě nikdo.

* * *

Na konci zimního semestru, v den, který se posléze natrvalo zapsal do dějin školy, se na chodbě před jednou z menších poslucháren tísní hrozen pobledlých studentů. Úderem deváté otevírá docent Kaňkovský dveře. S úsměvem ve tváři, kteří všichni označí za vyloženě zlý, zve dovnitř první čtveřici. Ještě než zavře dveře, mne si spokojeně ruce, jako by vzkazoval, že nadešla jeho chvíle.
Čtveřice si vytahuje otázky. Na potítko jdou ale jen tři. Michal, který patří mezi premianty, žádá aby byl zkoušen hned teď. Bez přípravy. Docenta to překvapí. Nemile. Trhá Michalovi z rukou lístek s otázkou. Zjišťuje, že patří mezi ty těžké.
„Je to vaše volba, mladý muži,“ říká Michalovi škodolibě a máchne rukou, že tedy může začít.
Ten ho poslechne.



Exceluje od první minuty. Odpovídá s přehledem, argumenty dává do souvislostí, cituje zdroje. Vše jakoby sype z rukávu. Je to perfektní výkon! Docent nemá jak a hlavně proč studenta zastavit. Šance tu prostě není. Vše je podáváno naprosto logicky. Michal pokračuje. Nadále brilantně. Uvádí věci nad rámec přednášek. Ti na potítku zapomněli kde a proč jsou. Koukají na to s otevřenou pusou, šokován je i zkoušející. Je to dlouhé. Snad deset minut plynulého sledu nezpochybnitelných pravd. Potom Michal konečně končí. Ticho, které následuje, trvá dlouho.

Konečně se docent Kaňkovský vzpamatuje. Není jen zaskočen. Cítí se ponížen. Zkoušený student použil argumenty a citace, které si on sám nedokázal vybavit. Jako když se tonoucí stébla chytá, zeptá se tedy na ně. Michala ale nezaskočí. Svá tvrzení znovu opírá o jména nezpochybnitelných autorit a smířlivě docentovi říká, že ten ta jména a fakta dozajista dobře zná, jen si na ně v tuto chvíli nevzpomněl.
„No...dobrá...tedy...jak říkáte. Jistě...ano...přesně, přesně...podejte mi index!“ žádá, zapisuje Michalovi zápočet a je rád, když mu zmizí za dveřmi.

Další průběh zápočtů ovšem docentovi Kaňkovskému zvedne pokaženou nápadu. Více než polovině zkoušejících zápočet nedá a rovnou jim určí termín, kdy se mohou zkusit uspět na druhý pokus. Do svého kabinetu odchází spokojený. U jeho dveří do něj narazí asistentka Andrea. Je vylekaná, svírá nějaké texty, zjevně běží na katedru.
Pokazila mu tím povznesenou náladu. „Hoří snad?“ zpraží ji naštvaně.
Místo odpovědi mu dívka ukáže hlavou na neznámého mladíka, co stojí u okna. Ani ten není schopen slova. Roztržitě podává docentovi nějaké doklady. Popuzeně je přijme. Jedná se o index a průkaz studenta. Oba na jméno Michal Berka. Ten Michal Berka, který tak famózně začal dnešní zkouškový den. Docent nic nechápe. Proč mu to ten kluk dává?



„Kde je Berka?“ zmůže se na dotaz.
„Jsem jeho mladší bratr,“ odpoví neznámý mládenec konečně a souvisle pokračuje:
„Posílají mne rodiče. Mám ty doklady vrátit. Michal před třemi týdny zemřel. Nehoda. Včera měl pohřeb...“
Z míry zcela vyvedený docent Kaňkovský automaticky listuje v indexu. Ale ano! Stojí tam dnešní datum, jeho rukou zapsáno Započteno, vše stvrzené podpisem...

* * *

Je snad zbytečné dodávat, že popsaný fakt otřásl nejen profesorským sborem, ale i studenty. Ti druzí znovu pochopili, že na zkoušku k docentu Kaňkovskému se chodí i ze záhrobí!