Do praxe jsem před mnoha lety vlétl jako nákupčí náhradních dílů. Pro zařízení našeho podniku jsem je v čase bez mobilů, mailů a teprve začínajících dálnopisů sháněl doslova po celé republice. Většinou jsem cestoval vlakem, tam, kam nevedly koleje, pak autobusem. Vážil jsem si případů, kdy i na mne, v podstatě stále zelenáče, vyšlo podnikové auto s řidičem. No, auto. Taková dodávka značky Škoda to byla. Od tehdejších sanitek se lišila pouze šedivou barvou. Pan Jožka, chtěl abychom mu tak říkali, své auto znal do posledního šroubku, případné závady uměl řešit doslova na koleně. I když na vůz nadával a toužil po novém, staral se o něj vzorně. Přesto to někdy nestačilo. Stalo se jednoho zářijového dne.



Je hnusně. Poprchává, vzduch nepříjemně studí. Sedíme v autě. To se zadýchaně snaží zdolat kopce kousek za Jilemnicí. Silnice je úzká, točí se. K vrcholu bez stromů chybí pár metrů. Pak se to stane. Zpod kapoty stoupá pára, motor ztrácí na výkonu, ještě nás vytáhne na kopec a odporoučí se. Můj řidič kleje. Nespisovně. Kousek jedeme samospádem. Potom stojíme. Jožka otvírá kapotu a nadává ještě hůř. Je mi jasné, že dál se hned nepojede. Slyším jak říká, že se uvolnila hadička chlazení, voda vytekla a tu je třeba nahradit novou. Kanystr s benzínem Jožka sebou vozí, s vodou ne. Rozhlíží se. Jako já vidí pod kopcem pod námi stavení. Vezme vědro a s novou sprškou nadávek kráčí po louce dolů. Zůstávám sedět na svém místě. Pod sílící sprchu z nebe se mi nechce. Dřepím v dodávce vlastně kousek pod mraky. Sotva padesát metrů za vrškem kopce. V místech, kde asfaltka klesá do maličkého údolí.



Přes kapky deště na předním skle koukám do kraje. Náhle si vlevo na malém srázu u cesty všimnu postavy. Očím nevěřím. Promnu si je. Ne, to nemůže být mýlka. Sice pod deštníkem, ale jen v lehkých šatech bez rukávů tam stojí moje mamka. „Vždyť ji musí být zima,“ říkám si v duchu a až pak mne napadá, kde se tady vzala? Nechápu. Vyjevě koukám na mámu. Stojí, levou drží deštník, pravou na mne mává. Gestu rozumím. Chce, abych k ní přišel. Mávnu, aby se schovala v našem autě. Zavrtí hlavou. Nepohne se. Otevírám tedy dveře, zvedám límec baloňáku a jdu za ní. Stojí nehnutě, naproti mi nekráčí. Ujdu pár metrů. Sotva dvacet. Za zády slyším sílící hluk. Vytí motoru, potom skřípění brzd, silný náraz, kroucení plechu a tupé, přerušované údery. Šokovaně se otáčím a sleduji, jak se naše dodávka kutálí loukou dolů. Jožku s vědrem vody míjí náš zdemolovaný vůz jen o pár metrů. Za vše může plně naložený autobus, co se rozjel a nedobrzdil. Trvá pár vteřin, než mi to sepne. Být v dodávce, tak už dozajista nic z toho nevidím. Otáčím se. Chci vidět mámu. Ale ona tam nestojí. Není tam!