Stalo se, že musím služebně do Istanbulu. Návrat mám naplánován za tři dny. Radost z toho, že možná budu mít čas a uvidím Hagia Sofii a Modrou mešitu, či dokonce Topkapi, si nevychutnávám. Je tu přece ještě cesta tam. Sice jen dvě hodiny a pětačtyřicet minut letu. Ale i to je víc, než dost! Náladu mi nezlepšilo ani to, že i rámem jsem tentokrát prošel bez pípnutí a v kufříku, který jsem bral sebou do kabiny, skener nenašel nic závadného.

Vstával jsem brzy a tak, když jsem usedl na jednu z mnoha sedaček v příslušné prosklené čekárně, stalo se, že jsem zavřel oči a prostě usnul.
„Promiňte, ale zdá se, že vám na zem upadla letenka,“ probudil mne tichý a příjemný hlásek. Podíval jsem se pod nohy a vedle kufříku se skutečně válela moje palubní místenka. Teprve potom jsem vzhlédl a setkal se s modrýma očima sympatické, asi tak pětadvacetileté, blondýnky. Usmála se na mne a představila se: „Nora,“ řekla prostě.



Když se posadila vedle, dali jsme se do řeči. Měli jsme společnou cestu a co víc, bydlet jsme měli ve stejném hotelu! Zapoměl jsem se zmínit, že ač v Kristových letech, byl jsem stále bez závazků a pro ženy měl slabost. Příležitosti jsem proto okamžitě hodlal využít a, když ohlásili nástup do letadla, galantně jsem se chopil i její tašky. Štěstěna mi dále přála. Já měl sedadlo 20F, Nora 20 E. Moje místo u okénka kousek za pravým křídlem Boeingu odmítla a sedla si vedle. Prý koukat do mraků ji nijak neláká. Pomyslel jsem si, že mne čeká nejlepší let mého života a pokyny letušek tak procházely mimo mých uší. Bylo to letadlo turecké společnosti. Zaznamenal jsem jen slova pilota, který se anglicky představil a stručně popsal průběh letu. Potom jsme odstartovali.

Stoupali jsme, vše bylo jako vždy. Tedy v pořádku. Najednou se ale v reproduktorech ozval ženský hlas. Vyrovnaně, klidně, přesto nečekaně a v podstatě šokujícím způsobem oznamoval: „Vážení cestující, lety s naší společností jsou naprosto bezpečné. Za dobu naší existence jsme měli jen jednu, navíc nijak zvlášť tragickou, nehodu. Při nouzovém přistání přišla nešťastnou náhodou o život Nora Steinmayerová. Seděla na místě 20F. Zabila ji kovová přezka padajícího kufru...



Zmateně jsem se rozhlédl. Lidé dělali jakoby nic. Copak jsem to slyšel jen já? Počkat. Říkal ten hlas 20F? A nejmenuje se má sličná sousedka také Nora? Podíval jsem se na ní a v očích jsem měl otazník. Seděla tam a usmívala se. Všiml jsem si, jak se nadechla, než řekla: „Ano. Nora Steinmayerová jsem já. Byla to opravdu naprosto hloupá a zbytečná smrt. Prostě jsem měla smůlu. Proč jí mám mít jenom já? Navíc mi je TAM smutno a vy jste moc hezký mladý muž!“

Nestačil jsem její slova strávit, když se ozvala série výstražných tónů a kapitán stroze sdělil: „Máme tu havarijní situaci, řiďte se pokyny posádky, jdeme na nouzové přistání! Bůh nám pomáhej!“ Podíval jsem se zoufale do okénka. Nořina tvář se v ní neodrážela. Nebylo proč. V rozmazaném odraze jsem četl jen nešťastné číslo mého sedadla – 20F...