Na tu chybu jsem přišla ještě toho dne podvečer. Venku jsem byla sama. Manžel se díval uvnitř na fotbal. Seděla jsem na lavičce, paprsky zapadajícího sluníčka jsem nechala toulat se po své tváři. Přivřené oči jsem náhle otevřela, zdálo se mi, že nejsem na zahrádce sama. Také že nebyla. Ta stará osoba, co objímala jednu z jabloní a po tváři plné vrásek jí mlčky stékaly slzy, byla má dávno zemřelá babička! Opravdu jsem se vylekala. Jako bych se změnila v kámen. Nemohla jsem pohnout ani prstem, natož zakřičet a zavolat muže. Určitě bych si myslela, že co vidím je jen iluze, nebýt našeho psa, který bojácně kňučel a se staženým ocasem hledal bezpečí u mých nohou.

Vše skončilo, když ze dveří vyšel manžel. Řekl, že fotbal nestál za nic a navíc, že ho pořádně rozbolela hlava. Jindy bych ho poslala pro prášek, ale nebyla jsem schopna racionálně myslet. Místo toho jsem se mu svěřila. Vysmál se mi. Prý jsem byla asi dlouho na sluníčku a k tomu jsme přeci odpoledne o babičce mluvili, tak se nemám čemu divit. Ještě mi poradil, abych to nikomu neříkala a nevystavovala se tak hloupým poznámkám. Jenže já zcela jasně pochopila, že na jabloně se sáhnout nesmí. Dokonce jsem to muži řekla. Mávl nad tím rukou.



Večer se změnil v noc, my šli spát, ale usnout jsem nemohla. Manžel vedle chrápal, ale já měla před očima pořád babičku, která objímala jednu z jabloní. Přemohla mne lítost, rozplakala jsem se a usnula až nad ránem.

Nevím jak to vysvětlit

Druhý den bylo všechno jinak. Snídala jsem sama. Manžel byl už někde venku. Strašně jsem se bála, že uslyším zvuky pily a rány sekerou. Bylo ale ticho. Vyšla jsem ven a muže našla sedět na lavičce. Něco s ním nebylo v pořádku. Seděl nehnutě a díval se na svoje ruce. Potom se na mne dlouze podíval a nevěřícně sdělil: „Nemůžu s nimi pořádně hýbat. Ani kafe jsem si nebyl schopen nalít.“

Jasně, že mne to polekalo. Oba jsme nebyli nejmladší, manžel ještě o nějaký ten rok starší. Potíže mohly znamenat cokoliv. Rozhodla jsem, že pojedeme domů a pak hned k doktorovi. Pro jistotu. Ale nejeli jsme nikam!



Znovu jsem si vzpomněla na babičku. Také na to, jak ony jabloně s dědou vysadili a dva měsíce poté se děda nevrátil z práce. Už nikdy. Důlní havárie. Babička se podruhé nevdala, místo muže se starala o dům i zahradu, zvláště pečovala o ty jabloně. Jako malá, ale i později jsem ji často přistihla, jak si se stromy povídá. Znovu mi došlo, co všechno pro ni ty ovocné stromy znamenaly. Otočila jsem se k manželovi a jinými slovy mu všechno řekla. A dodala jsem, že by měl k těm stromům zajít a omluvit se jim, že je chtěl porazit. Neřekl nic. Neodporoval. Těžce se zvedl z lavičky. Já se raději vrátila do domu. Nechtěla jsem, aby se přede mnou cítil trapně.

Druhý den bylo vše v pořádku. Muže hlava nebolela, ruce mu opět sloužily. Víc jsme se k tomu nevraceli. O kácení nepadlo už ani slovo. Manžel mlčel a já se znovu ubezpečila, že po smrti žije lidská duše dál a někdy dohlíží na to, co děláme!