Mstivé kamenné hlavy - Astrohled - Kartáři a Astrologové jen pro Vás!

Mstivé kamenné hlavy

Problematiku jevu zvaného poltergeist věda zkoumá řadu let a z mnoha stran. Je to jako s UFO. Většinu pozorování lze vysvětlit přijatelným způsobem. Zůstává však nemalé procento, na které je věda pořád krátká. Náš příběh je jedním z těch nevysvětlitelných. Alespoň dosud ne.



Dvojdomek Taylorových a Evansových stál na konci nevelkého městečka v hrabství Durham, distriktu Darlington. Tento kout Anglie, jako ostatně celý severovýchod země, v dávných časech osídlil keltský kmen Piktů. Pomalovaní lidé, tak obávaným válečníkům říkali Římané. Husté lesy, které Piktové nejraději obývali, vzali dávno za své a i za Taylorovými a Evansovými se táhla pole, rozdělená starými kamennými zídkami. Vzadu na kopci pracovala skupina archeologů. Profesorka Anne Rous, specialistka na Kelty a zejména pak druidy, neměla s místními problém. Popravdě její výzkum nikoho nezajímal. Výjimku snad tvořili jen Brian a Steve Taylorovi a s nimi i malý Bill Evans. Ten však toho zářijového dne ležel doma s teplotou...

Pár metrů za dvojdomkem si bratři Taylorové hráli na archeology. Malou motyčku a lopatku vzali z mámina skleníku, dva štětce z tátovy dílny. V půdě se ryli spíše jako foxteriéři, ale výsledek to přesto přineslo.
„Briane, koukni na ten divný kámen,“ podal osmiletý Steve cosi špinavého do rukou o dva roky staršího bratra. Byl to opravdu kámen, ale když z něj kluci opatrně odstranili hlínu, překvapením vyjekli.
„Šachy?“ vyhrkl Steve nevěřícně.
„Žádné šachy, je to hlava. Hlavička, jak nějaké panenky!“
„Když hlava, tak hlava,“ souhlasil mladší bráška poslušně a hned dodal: „Je tu ještě jedna.“ Špičkou boty přitom šťouchl do druhého podobného kamene.
Víc hlav kluci nenašli a s neobyčejným úlovkem pádili domů. Tam hlavy omyli vodou, vytřeli hadříky, s foukáním ošetřili štětci a hlavy si pořádně prohlédli.
„Tohle je holka,“ sdělil s trochou opovržení Steve a na to Brian zvedl hlavu, kterou držel v rukou a s převahou konstatoval: „Já mám kluka!“
Večer se nálezem pochlubili rodičům. Zatímco se paní Taylorová rozplývala nad mistrovstvím, s jakým byly obě hlavičky do kamene vyryty, otec John usoudil, že jde o nějaké hračky, a suše sdělil: „Cenu to žádnou nemá!“



Kluci Taylorovi položili hlavy na parapet okna mezi svými postelemi a možná by i na ně zapomněli, pokud by se jim v následujících dnech a týdnech neobrátil život naruby.
Začalo to nenápadně. John Taylor se jednoho večera vracel pozdě domů z odpolední směny, když tu si všiml zvláštních ohýnků za domem. Nejdřív se naštval, že je to následek nějaké klukovské hry, přišlo mu ale divné, že namodralé plamínky náhle zhasínaly a následně zahořely na úplně jiném místě. Když se John Taylor na místo vrátil s kbelíkem vody, nebylo co hasit a ani druhý den v suché trávě nenašel žádnou stopu po ohni.
Potom se přidaly zvuky. Klepání, rány a dokonce i bušení se začalo ozývat z různých koutů domu, půdu i sklep nevyjímaje. Pátrání, co mohlo tajemné a ve tmě strašidelné zvuky způsobovat, bylo bezvýsledné.

Následovaly další podivné jevy. Elektrické spotřebiče se samy o sobě zapínaly a vypínaly, televizní a rozhlasový signál mizel a zase se objevoval, a když matka Taylorová zapnula žehličku, vyšlehly z ní plameny, které záhy zmizely, a žehlička byla dál naprosto funkční.
Ale ani to nebylo všechno. Nejdřív se zničehonic rozhoupal lustr v přijímacím pokoji, potom se začaly kývat i lampy na chodbě. Z krbové římsy nepochopitelně padal jeden porcelánový slon za druhým a zarámovaná rodinná fotka je následovala.
Zdálo se, že neznámá síla, co se u Taylorů usídlila, svoje projevy stupňuje a rodiče a kluci z toho byli pořádně nervózní.
Ale ani vedle se Evansovým nevedlo lépe. Malý Bill, který se ještě pořád pral s nemocí, mámě vyděšeně tvrdil, že v noci mu po pokoji chodí divný tvor s tělem člověka a vlčí hlavou. Amy Evansová byla přesvědčená, že kluk má jen z horečky strašidelné sny. Svůj názor změnila až toho večera, kdy za Billem kvůli jeho hroznému křiku do pokoje doběhla.

„To strašidlo tam opravdu stálo,“ vyprávěla Taylorovým a při té vzpomínce se celá třásla. „Jak říkal Billy, mělo to lidské tělo a vlčí hlavu. Klidně a velmi pozorně se na nás ten přízrak díval. Nemizel. Potom udělal pár kroků ke mně a dotkl se mě prstem! Hrůzou jsem se nemohla ani pohnout! Křičet jsem začala, až ta bytost zmizela...“
Po tomto hororu a poté, co následující den začaly u Taylorů létat vzduchem hrnky, které se rozbíjely o stěny, se konečně John Taylor rozhýbal.
Se slovy, že za všechno mohou ty kamenné hlavy, posadil kluky i s jejich nálezem do auta a zavezl je k profesorce Rousové...

Rakovnická předloha

Anne Rous okamžitě pochopila, jaký vzácný nález se jí dostal do rukou. O keltské monumentální plastice toho věděla hodně. Okamžitě si vybavila kamennou hlavu keltského muže, nalezenou uprostřed války v tehdy okupovaném Československu. Odborníkům byla známa jako hlava druida. Nicméně hlava, nalezená na Rakovnicku, je vysoká pětadvacet centimetrů a v porovnání s tím nyní držela profesorka v rukou miniatury. V horninách se příliš nevyznala, ale o té československé hlavě věděla, že je z opuky a tyto dvě hlavičky byly vytesány do jiného kamene. O jednom ale nepochybovala. Hlavičky měly dozajista rituální význam.
Na místě nálezu se nic dalšího nenašlo a samo zkoumání nalezených kamenných hlav keltského děvčete a chlapce také netrvalo dlouho. Datovány byly do 3. století před naším letopočtem a dál se zjistilo vlastně jen to, že vytesány byly do křemence, tedy horniny s neobyčejně vysokým podílem křemíku. Právě přítomností křemíku si profesorka Rousová zprvu vysvětlovala nadpřirozené úkazy, kterých se stala svědkem ve svém polním karavanu, kde hlavičky uschovala v trezoru. O křemíku je totiž známo, že má piezoelektrické vlastnosti, a proto je využíván jako oscilátor v elektronických zařízeních, třeba v hodinách a dalších přístrojích měřících čas.
Nevysvětlitelné problémy s výpadky elektřiny, poruchová funkce notebooku, zastavování hodin, tajemné noční zvuky. V podstatě stejné potíže, jako u Taylorových.

Obavy z hlavy

Na zkušenost Amy Evansové s přízrakem už ale profesorka Rousová nečekala. Když si vybavila vědomosti o bájných schopnostech tajemných druidů a skutečnost, že křemík dokáže nejen zaznamenávat, ale i absorbovat informace, a to vše spojila s jevy, kterých byla svědkem od okamžiku, kdy hlavičky získala, ani na chvíli nezaváhala. Odeslala podivně se mstící kamenné hlavy do Britského muzea.
V muzejním depozitáři leží dodnes. Jen čas od času si je některý z odborníků vyzvedne, aby poodhalil jejich tajemství. Nikdy ale ne nadlouho...

PROŽÍVÁTE TĚŽKOU ŽIVOTNÍ SITUACI? Nevíte, jak dál? Společně najdeme řešení, mé karty nám napoví! Zavolejte! Vaše Klára na tel.: 906 701 701.