Naši předkové si začali zaznamenávat průběh počasí a jejich potomci z těchto poznatků začali počasí do jisté míry předpovídat.

Pranostiku o Martinovi, který přijíždí na bílém koni, známe všichni. Méně známá je ale ta, která říká: „Nepřijde-li sníh na Vše svaté v noci, přijde o Martinu se vší mocí“. A málokdo z nás si přitom uvědomuje, že se v této pranostice mysticky spojuje sedm jedniček, které jsou obsaženy v datu - 1. 11. a 11. 11.

Listopadové pranostiky se ale netočí jen kolem svatého Martina. Obecně o počasí v listopadu pranostiky říkaly:

• Teplý říjen - studený listopad.
• Stromy-li v listopadu kvetou, sahá zima až k létu.
• Jaký listopad, takový březen.
• Když dlouho listí nepadá, tuhá zima se přikrádá.
• Když napadá sníh na zelené listí, bude tuhá zima.

Je zřejmé, že zemědělci nedali dopustit na listopadové bouřky a sněžení. Podle nich právě takové počasí dobře připraví oziminy na příchod té opravdové zimy, takže s příchodem jara začne obilí rychle růst. Podle toho zní i některé pranostiky:

• V listopadu hřmí - sedlák vesnou sní.
• Listopadové hřmění pšenici ve zlato mění.
• Listopadové sněžení neškodí vůbec osení.
• Sníh na svatou Kateřinu věští vysoké obilí.
• Jestliže sníh listopadový dlouho zůstane, více než hnůj polím prospěje.
• Když ještě v listopadu hřmívá, úrodný rok nato bývá.

Podle zkušeností rolníků obilí škodí naopak déšť na svatého Martina, který je následovaný sněhem a mrazem na svatého Ondřeje. Pranostiky se sice k jejich svátku obsahem téměř shodují, ale na druhou stranu naprosto vyvrací předchozí předpovědi o úrodě obilí:

• Má-li Martin déšť a potom mrazy, osení se často kazí.
• Sníh svatého Ondřeje obilíčku nepřeje.

České pranostiky jsou ale v otázce úrody jiných plodin zcela jednotné a spoléhají na klidné a deštivé počasí v den svátku svatého Ondřeje, který připadá na 30. listopadu:

• Má-li Ondřej na stromech kapky, bude příští rok hodně ovoce.
• Svatý Ondřej tichý - nebude len lichý.

Když už jsme u toho Ondřeje, tak dcery sedláků daleko víc než pranostiky zajímal jiný fakt. O půlnoci před svatým Ondřejem děvčata vstávala a chodila klepat na kurník. Říkala přitom: „Kohoutku, kohoutku, zakokrhej, muže-li dostanu, vědět mi dej! Slepičky vy nechte kdákání, nekazte mi, nekazte mi vdávání!“ Ozval-li se dívce kohout, měla naději, že se do roku vdá. Ozvala-li se ale dříve slepice, tak to znamenalo, že bude na kurník za rok ťukat znova.

Není zrovna tento zvyk kouzelný? Kolik děvčat se následujícího roku po zakokrhání kohoutka opravdu vdalo? Nebo jestli fakticky listopadové hřmění pšenici ve zlato mění? Určitě ale víme, že pranostiky jsou prověřeny zkušenostmi našich předků, tak by bylo dobré na ně nahlížet i trochu jinak než s úsměvem.