Rodiče mi bydlí ve vsi půl hodiny cesty autem od mého městského bytu. Nejezdím tudy jednou za týden, ale často ano. Na té silnici znám tedy každý hrbol. Vede většinou lesem a s mnoha stromy se zdravím, jako s přáteli.

Onoho večera jsem se u rodičů zdržel. Vrátili se z dovolené u moře. Byli plní dojmů, ukazovali fotky a videa. Venku se mezitím setmělo. Protože bylo pod mrakem, byla tma ještě hustší. Nijak mi to nevadilo. Alespoň jsem si to myslel. A bylo to v pohodě až do chvíle, kdy se mi znenadání začala klížit víčka a brada padat na hrudník. Spánek na mne zaútočil takovou silou, že jsem raději zastavil. Vypnul jsem motor, na čerstvý vzduch vyšel s plechovkou Red Bullu, napil jsem se a ano, také si zakouřil. Pomohlo to. Cítil jsem se líp a vrátil se za volant.



Jenže dobré to nebylo. Spaní po mě sice nesahalo, ale únavu jsem cítil. Pořádnou. Také jsem si všiml jedné zvláštnosti. Míjející auta jsem viděl, ale neslyšel. Dokonce ani tu silnou motorku, která mne předjela.

A hned potom se to stalo. V reflektorech jsem uviděl ženu. Kráčela v dlouhých, ramínkových letních šatech s rozpuštěnými havraními vlasy. Pomyslel jsem si, že když je jen tak nalehko, musí jí být zima. Také mi došlo, že k městu to má ještě víc, než dvacet kilometrů. Zkrátka, důvodů, abych zastavil a nabídl jí svezení, mraky!

Pustil jsem nohu z plynu, podrážku boty přesunul na brzdový pedál. Jenže jsem nezpomalil! Navíc ta ženská udělala krok do vozovky a já už tušil, že to prostě dopadne zle. Srazím ji! S brzdou sešlápnutou k podlaze jsem se k ní rychle blížil. Zbývalo pár metrů, snažil jsem se postavě vyhnout, ale jakoby chtěla, abych ji přejel! Zoufalstvím i hrůzou jsem zakřičel. A ona zmizela. Metr před kapotou byla najednou pryč. Rozplynula se. Vypařila. Auto začalo prudce zpomalovat, tak jsem brzdu pustil a šlápl na plyn. Byl jsem přesvědčen, že se mi to prostě zdálo. Mikrospánek a hloupý sen! Co jiného?



Jenže...
Za chvíli se ta žena na silnici přede mnou objevila znovu. Byla to stoprocentně ona, byť pro tentokráte na sobě měla tmavý plášť a vlasy jí kryla kapuce. Ale ty páskové střevíčky měla stejné. Blížil jsem se k ní sotva krokem. Kráčela vzorně podél krajnice, do vozovky nevstupovala. Ale byl jsem připraven na všechno. Alespoň jsem si to myslel. Mýlil jsem se! Docela dost. Ne, neskočila mi pod kola. Jen když jsem ji pomaloučku míjel, otočila se ke mně tváří. Ta v té kapuci ale chyběla! Takovou hrůzu jsem v životě nezažil! To nic se dívalo do mého bočního okénka. Znovu jsem zařval. Strachem, děsem, a tedy mnohem silněji. Šlápl jsem na plyn a šílenou jízdou tomu zjevení ujel. Spát mi to ale nedá. Co to bylo? Halucinace? Možná. Ale co když ne? po té silnici za tmy nejezdím.