Druidové a stromy

Pro Kelty, i pro mnoho starých kultur, byl králem stromů dub. Pod korunou dubu se odehrávaly nejposvátnější rituály od svateb přes vítání miminek po loučení s mrtvými. Původ slova druid, které označuje keltského kněze, se také od dubu odvozuje. Je složené ze dvou částí dru- a -wid. Dru- je dub a -wid je něco jako vědoucí, zasvěcený, mudrc. Mystická moudrost druidů tedy prý pocházela právě od božstva dubu. V Řecku nazývali tyto šamany dryídai, v Římě druides, v Irsku druad a ve Walesu derwydd. Pokud vám to připomíná indického derviše nebo irskou dryádu, i tam jste dobře. Slovo nazývající šamany stromů má tak prastaré kořeny, že je nedokážeme ani vystopovat. Odlišný výklad slova druid dává první slabice význam „vše“ – čili vše-vědoucí.

Název dubu se rozšířil na obecný pojem strom. Dlouhověké duby stahovaly sílu a vědění od bohů, dávaly ji zemi a všem, kdo ctí život. Dub se svým kořenovým systémem, který je v podstatě zrcadlovým obrazem koruny, podporoval od věků posvátnou představu: co je nahoře, je i dole. Druidové měli posvátné háje, které svou klenbou připomínaly velechrámy. Keltové přinášeli stromům dary a obětiny a zdobili jejich větve červenými stužkami. Stromy jim odpovídaly na všechny otázky. Umíte si to představit?


Slované a stromy

Duch víry ve stromy byl u Slovanů stejně silný. Kněz, který prováděl u stromů nimi rituály, se nazýval žrec. Původ toho slova se zdá záhadný, ale my vám to tajemství prozradíme: V původní podobě to byl „zřec“, tedy člověk, který zří za oponu tajemství. Smysl je stejný jako u druidů. Jen kvůli těžké výslovnosti se slovo transformovalo. Duší stromu byl sjen – stín, nebo také sjena. Magické stromy se nesměly porazit ani jim ublížit, jinak by mohla vymřít viníkova rodina či celý kmen. Slované věřili, že po smrti odchází duše lidí do rajského stromu, který nazývali Irij. Ptáci jsou tedy posly ze světa duší. Nejvýznamnější byly u Slovanů duby, které byly zasvěceny bohu Perunovi. Základ slova Per- znamená bušit, mlátit, protože do staletých dubů nejčastěji udeřil blesk. Věřilo se, že duby přejímají obrovskou sílu, která je do nich Perunem posílána – a mohou ji předat i lidem. Svatební obřady a uvádění dětí do širší kmenové rodiny se u Slovanů konaly nejčastěji pod lípou, která je dodnes pociťována jako ženský, mateřský strom. Bříza byla ztělesněním panenské bohyně a pozůstatek této víry se dodnes odráží ve stavění máje nejen na návsích, ale právě i pod okny panny chasníkem, který si na ni myslel.

Křesťanství a stromy? Nesmysl!

Tak to bychom se pletli. Ještě ve dvacátém století se konaly křesťanské sňatky, křtiny i poutní modlitby pod prastarými stromy na návsích, a to tam, kde nebyl kostel. Vedle kapliček i božích muk se dodnes sázejí lípy.


Právě lípa je českým národním stromem (dalo by se říci posvátným stromem) a legendu o lípě, která zachránila pannu zpracoval Alois Jirásek ve hře Lucerna. Lípa byla v křesťanství spojována s Pannou Marií a máme dochovány kulty, kdy se na svátek panny Marie sloužila mše s líbáním kmene a klanění stromu. Lipové dřevo bylo také pro křesťany ochranou proti upírům, démonům a uhranutí. Právě proto se dělaly kolébky pro novorozeňata z lipového dřeva, lípa je chránila do doby křtu. Ctěny byly také ořešáky a při rituálu zvaném „zapis“ se na ně věšely slaměné kříže zdobené květinami.

Zelený muž

Bůh sídlící ve stromě byl nazýván „zelený muž“. Jeho přísná tvář se zobrazuje obrostlá snítkami, které rašily místo vlasů a vousů. Mýtický lesní bůh nezanikl s keltskou kulturou, můžeme ho najít jako výzdobu mnoha gotických chrámů u nás i ve světě. Ctili ho Dánové, Sasové, Germáni, Keltové i Slovani. Jde vlastně o princip divoké životní síly, která dává život, ale i zabíjí. Uctívání stromů nedovedlo vymýtit ani křesťanství, i když se dubové a bukové posvátné háje likvidovaly od Velké Moravy po celý středovek. Říkalo se jim svatobory. Také slovo háj ze slovanského gaj je odvozeno ze slova hájený, tedy nedotknutelný, svatý. Je velká škoda, že díky křesťanskému řádění nemůžeme posedět ve svatoboru pod životodárnými korunami dubů či lip, v zázračném zeleném světle. Můžeme však ctít stromy, které ve svém životě „potkáme“, a třeba i obětovat kousek vlastního pozemku na jejich sázení.