Íránský mýtus

Jeden z pramenů až příliš často otiskovaný v našich médiích říká, že tento svátek přišel z arabského světa, konkrétně z Íránů. Je pravdou, že tam podobnou tradici mají. V Íránu se slaví apríl už tisíce let. Vůbec první zmínka o tomto arabském rozverném svátku pochází z roku 536 před naším letopočtem. Autorem svátku, který se zde nazývá Sizdah Bedar, je mýtický král Jamšíd. Íránci oslavují tento bláznivý den tradičně 13. dne prvního měsíce roku – a toto datum připadá právě na náš 1. duben. Věnují ho však více oslavě jara a přátelství, přestože na žertíky nikdy nezapomínají. Nenechte se mást, toto není kořen našeho Apríla. Možná je v jeho začátku podobný lidský pocit, a to radost z nového jara a snaha vysmát se zlým duchům zimy, kteří přicházejí o svou moc. V něco takového věřila snad každá kultura, ale z Íránu jsme ve středověku opravdu žádné tradice nepřejimali. Pokud to někdo tvrdí, zvolejte Apríl!


Severský mýtus

Vikingové moc smyslu pro humor nepobrali, a pokud ano, byl to spíš model kopání do zadku. Zaisté ne sofistikované vipy, kterým by se dalo uvěřit. V dnešní době už potomci Vikingů smysl pro humor maí, proto slaví Apríl hlavně novinářskými kachnami v tisku a baví se tím, kdo všechno je „zbaštil. Přesto, náš Apríl nepochází z Dánska, Norska, ani Švédska. Apríl!

Polský mýtus

Poláci si potrpí na svátek legrácek podobně silně jako my. 1. dubna se snaží napálit se navzájem jak jednotlivci, tak instituce celou společnost. Ostražitost vůči mystifikaci je v Polsku tak velká, že protiturecká aliance s Leopoldem I., podepsaná 1. dubna 1683, byla antedatována na 31. března. Přesto, oni vzali tento svátek tam, co my. Nemáme ho od Poláků, to je Apríl!

„Rybičkový“ mýtus

Ve Francii, Itálii a Belgii se slaví aprílový svátek velmi intenzivně, a to specifickým způsobem. Kdo se nechal napálit žertíkem, to je od pohledu patrné. Děti totiž tento den vystřihují papírové rybičky, které s trochou lepidla připlácnou co největšímu počtu lidí na záda a snaží se to udělat tak, aby si toho „postižený“ nevšiml. Ulice i školy se tak hemží lidmi a dětmi s rybou na zádech. Rybičková tradice vznikla prokazatelně změnou kalendáře z Juliánského na Gregoriánský, když král Karel IX. v roce 1564 ediktem roussillonským stanovil začátek nového roku na 1. leden. Do té doby ho totiž slavili 25. března na Den zvěstování Panny Marie, a to celý týden do 1. dubna. Některé skupiny se odmítaly novému kalendáři podřídit, a tak slavily nový rok stále postaru. Proto se 1. dubnu začalo říkat „Den všech bláznů“. Protože tradičním pokrmem na oslavu nového roku byla ryba, stala se odznakem neposlušných staromilců, tedy bláznů. Ani to však nevysvětluje původ našeho Apríla. Jde o Apríl!


Keltská tradice

Jistě víte či tušíte, že naše území bylo v období asi 200 let před přelomem letopočtu do příchodu Slovanů (6. století) obydleno Kelty. V té době byli velice expanzivní a jen tak mimochodem, dá se říci „s prstem v nose“ opanovali celou Evropu a část Asie. Dobyli dokonce i Řím, navzdory tomu, že Římané měli státní organizaci a výbornou armádu, kdežto Kelti nikdy státní celek nevtvořili a jejich organizace války spočívala jen v tom, že se pomalovali a rozzuřili, až měli bojový amok. Stačilo jim dobýt Řím jako trofej a šli zase domů. A kde bylo keltské doma? No tady. Čechy, Morava, část Německa, Rakouska a Francie. Tehdy ještě nikoli Británie, Irsko, ani Skotsko. V případě těchto území s nádhernou keltskou tradicí se totiž nejedná o keltskou kolébku, ale naopak poslední štaci, kam se Keltové nakonec stáhli a kde zůstali. Zpět do Boiohaemum – keltských Čech obsazených Bóji. Byli tu doma a měli hodně století na to, aby zde své tradice pevně ukotvili. Proto dodnes slavíme „Čarodějnice“ (Beltain), Hromnice (Imbolc), Letní slunovart (Litha), Dožínky (Lughnasad), Dušičky čili Haloween (Samhain) a také samozřejmě Velikonoce (Ostara – vidíte v tom názvu anglosaské Easter?).

Po Keltech přejali tyto tradice i Slované, jako přírodní národ slavili cykly roku v podobných datech, ale také krásně s Kelty asimilovali. Část Keltů totiž nikdy neodešla, prostě tu žili spolu, zakládali rodiny a jejich svátky se krásně smísily. Ostara se slavila 21. března a trvala do 1. dubna. Slavilo se zahájení světlé poloviny roku (jarní rovnodennost) a příchod bohyně Ostary, která dává všemu život, nechává vše živé kvést a plodit. Zpravidla se v tuto dobu také rodila jehňata. Pokrmy, které se připravovaly, byly hodně zelené, ze všeho, co v tuto dobu rostlo. Po osadách chodily maškary převlečené za keltské přírodní bohy, mezi nimi nesměla chybět Ostara s věncem na hlavě a parohatý Cernunos, bůh plodnosti, který se s ní v tento čas zasnuboval. Kolem božských novomanželů tančili a skákali bláznivě odění tanečníci, kteří hojně pili medovinu a tropili co největší taškařice pro pobavení ostatních. Toto byli „jarní blázni“ - velice oblíbené maškary a důležité figury oslav. Keltové se totiž opravdu uměli bavit a smát. V poslední den oslav, čili 1. dubna, měli jarní blázni zelenou a tropili si žerty ze všech kolem včetně božských svatebčanů. Zde nacházíme původ naší (i anglosaské) tradice Apríla. Funguje na všech územích, které svou přítomností poznamenali Keltové.

Ať žije Apríl!