Zavolej mi - Astrohled - Kartáři a Astrologové jen pro Vás!

Zavolej mi

Telepatii definují jako přenos informací mimosmyslovými schopnostmi. Tedy takový, který nevyužívá technické pomůcky ani známé smysly. Četné experimenty se snaží dokázat, že by přenos myšlenek na dálku mohl skutečně fungovat. Náš příběh jakoby chtěl tuto teorii potvrdit.



Za to, že jsem se oženil, může zázrak. Došlo k němu před třiceti roky. Byla to doba bez internetu i mobilů a na dovolenou se běžně nejezdilo za hranice všedních dnů. Když nevyšla cesta k Jadranu, zbýval studený Balt nebo mělký Balaton. Většina však trávila dovolenou doma. Stačilo i takové Máchovo jezero. Nebývalo tam ostatně zle. Zvláště, když vyšlo počasí. Jo, a když k tomu bylo člověku jen trochu přes dvacet a kemp byl plný krásných holek, nemělo to fakt chybu!

Letním láskám přály především prázdniny. Amorovu šípu nabízely spoustu terčů. K politování byl ten, kdo se cílem nestal. To léto, po celostátní spartakiádě v pětaosmdesátém, trefil Amorův šíp i mne. A musím říct, že jsem mu za to vděčný do dneška…

Se starou partou jsme vyrazili na Mácháč pod stan. Jako jindy jsem přibalil kytaru. Zvláště večer u ohně to byla super mucholapka. Na holky, samozřejmě. Mělo to jen malou vadu. Pro mne podstatnou. Zatímco já hrál a zpíval, sbírali kamarádi jednu hezkou dívku za druhou. S poslední písničkou se pak s nimi ztráceli kdesi ve tmě a na mě bylo, abych uhasil oheň a zalezl do stanu. Jasně, že sám.

Změnilo se to čtvrtý večer. Dohrál jsem, kamarádi zmizeli s holkama, co ten večer sbalili, a já položil kytaru do trávy. „Ještě zahrej, prosím, ještě,“ za zády se mi ozval tichý dívčí hlásek. Vůbec jsem netušil, že tam někdo sedí, a tak jsem málem leknutím vyskočil. Zasmála se. Připomínalo to vánoční rolničky. Zněly hezky, moc hezky. Otočil jsem se. Seděla na pařezu, holá kolena pod bradou. Na sobě trochu velkou teplákovou bundu, nohy v teniskách. Dohasínající oheň ji osvětloval opálenou tvář. Lemovaly jí dlouhé tmavé vlasy.



„A co by to jako mělo být?“ zeptal jsem se a se zjevnou narážkou na ty její boty jsem dodal: „Neposlušné tenisky neumím.“ Usmála se a já tušil, že boduju. Ta písnička totiž byla to léto velkým hitem. Nebylo holky, co by si ji nebroukala, anebo alespoň pro sportovní obuv neběžela do nejbližší Obuvi. Co dál povídat? Zahořel jsem jak svíce a nebyl na to sám. Oheň jsme živili společně ještě pár večerů. Včetně toho posledního. Jako zaláskovaný puberťák jsem tehdy do kůry stromu vyryl srdce a uvnitř J+J. Tedy Jirka a Jana. Kromě křestního jména a toho, že uměla krásně líbat, jsem o ní moc víc nevěděl. Jen to, že je z Prahy, někde ze Smíchova, dělá laborantku, kde, to neřekla, ale mně to nevadilo. Hlavně jsem o ní věděl to, že bez ní dál prostě nedokážu žít.

„Určitě mi zavolej, budu čekat!“ kladla mi na srdce, když jsme se na nádraží na rozloučenou naposledy políbili a ona mi do kapsičky košile strčila složený papírek se svým telefonním číslem.

Ty další dva večery po odjezdu Jany už za moc nestály. Dokonce mě museli kluci přemlouvat, abych sáhl po kytaře. Když jsme konečně seděli v kupé směr Hradec a nad otevřenými lahváči vzpomínali na prožitá letní dobrodružství, mlčel jsem a těšil se na chvíli, kdy Janu zase uslyším. Doma jsem nedočkavě vybalil batoh a natáhl se po zmuchlané košili. Sáhl jsem do kapsičky. Děs, hrůza! Byla prázdná! Prohledal jsem celý batoh. Jednou, dvakrát, třikrát. Zbytečně. Lísteček s telefonním číslem, které jsem si ani nepřečetl, nikde! Musel mi vypadnout ještě někde ve stanu. Patřil Láďovi a já se za ním hnal. Ale ani společná přepečlivá prohlídka rozbaleného a na zahradě znovu postaveného stanu výsledek nepřinesla.
Následovaly šílené dny. Byl jsem naprosto zoufalý a chodil jako tělo bez duše. Holku, do které jsem se beznadějně zamiloval, jsem tak hloupě ztratil! Jak jsem ji asi v té Praze mohl najít, když jsem neznal nejen její příjmení, ale ani adresu?

„Jsi blbec!“ nadával jsem si nahlas i v duchu. A nemohl spát. Naprostá bezmoc mi to nedovolila. A pak, když konečně přišel sen, se mi zdálo, jak sahám po telefonním aparátu a vytáčím číslo. Na druhém konci linky to zvedla samozřejmě Jana. Když jsem se vzbudil, to telefonní číslo mě doslova pálilo v mozku. „Je to přece taková hloupost,“ říkal jsem si, ale volačku do Prahy jsem si v telefonním seznamu našel. Pomalu a přepečlivě jsem začal vytáčet: 2 – 859 12 48. „No co, přinejhorším mi někdo vynadá,“ říkal jsem si. Telefon dvakrát zazvonil. Potom ho někdo zvedl a já slyšel tichý dívčí hlásek: „Prosím?“ Šílené! Neuvěřitelné! Fantastické! Ten hlas patřil jí a žádné druhé. „Jano?“ zeptal jsem se přesto. Zasmála se. Hezky, jako ty vánoční rolničky. „To je dost, že voláš. Bála jsem se, že jsi zapomněl,“ řekla.

Je to už devětadvacet let, co žijeme v krásném manželství. Někdy si zavzpomínáme na to, jak jsme se seznámili a našli. Pořád se ale snažíme zjistit, jak se to vlastně celé stalo. Byla to telepatie? Ba ne. Myslím, že to byl anděl, který nám tehdy přilétl na pomoc.

VÁŠ SEXUÁLNÍ ŽIVOT S PARTNEREM UŽ NENÍ, CO BÝVAL? Společně dodáme vašemu vztahu opět jiskru! Poradenství na tel.: 906 701 701 nebo mi pošlete SMS ve tvaru SMS HANKA na 904 30 44. Kartářka Hanka