Nesáhla po vypínači. Chtěla si užít tmy a dát odpočinout očím. Po paměti kráčela do kouta, kde stálo staré křeslo a vedle něj malý stolek s lampičkou. Tu rozsvítila. Rozhlédla se a leknutím spadla do křesla!

Na kraji její postele seděl On. Nevýslovně smutný a nešťastný mladý muž. Tak nějak staromódně oblečený mladík. Díval se na ni doširoka otevřenýma očima. Zdálo se, že v nich má slzy. Dagmar si zprvu myslela, že se do jejího pokoje zatoulal některý z narozeninových hostů. Už už ho chtěla sice slušně, ale rázně vyprovodit z pokoje i jejich domu, když tu ten člověk vstal. Byl vysoký a docela hezký. Přesto ji jeho pohyb znovu vylekal. Nezmohla se na slovo.

Divný mladý muž udělal jejím směrem pár kroků. Všimla si, že v ruce drží nějaký list papíru. Strčil jí ho před oči. Příliš blízko, aby přečetla byť slovo z hustě popsaných řádek inkoustem. Potom z jeho úst zaznělo přesmutné konstatování a hned i otázka: „Vždyť já tě miloval. Proč jsi dala ruku jinému?“



Dagmar vdaná nebyla, dokonce v tu dobu neměla ani žádného přítele. Dotaz ji proto zcela zaskočil. Nechápavě se na mládence podívala. Sledoval ji stále vyčítavě. Sáhla proto po tom papíru. Půjčil ji ho.
Byl to dopis. Psaný krásným rukopisem. Písmena byla jaksi stará, tak nějak si představovala švabach. Poznala, že se jedná o němčinu. Té nerozuměla. Podívala se proto na datování a užasla! 1887! Držela v rukou dopis přesně 130 let starý! Kde ho ten kluk vzal? V nějakém muzeu?

List papíru mu vrátila. Nijak zprudka, ale rozhodně. Co to má být, co to na ni hraje? Otevřela ústa, že se na to mladíka zeptá, ale údivem je zase němě zavřela...
Mládenec v tom divném oblečení s dopisem v ruce se k ní otočil zády, přes rameno na ni vrhl poslední smutný pohled, vykročil a prostě prošel zdí! Zmizel!



Navštěvoval ji každou noc. Nebála se. Už ne. Zvykla si na jeho přítomnost. Vždy si sedl na kraj její postele a vyprávěl ji, jak ji má rád, jak ji miluje. Dagmar se s tím nikomu nesvěřila. A proč taky? Stejně by ji nikdo nevěřil. Podařilo se jí ale dohledat něco z historie staré vily. Ještě než prošla přestavbou, v ní měli bydlet nějací Zimmermannovi. Měli dceru Hildegardu a tu miloval nějaký mládenec, snad syn jedné ze služebných. Neměl ani tu sebemenší šanci, že by jeho obrovskou lásku opětovala.

Příběh má ale ještě podivuhodnější konec. Po čase Dagmar poznala muže, tak trochu podobného onomu přízraku a, když nastal čas, provdala se za něj. Od té doby se ji už smutný noční návštěvník nikdy neukázal.