Mohu dál?

Když datel zaklepe svým zobákem na kmen stromu, zdá se, že se ptá, zda může dál. Stromy jsou nejen podle Indiánských národů, ale všech dávných kmenů a kultur, duchovními bytostmi. Stromy také mohou léčit a mluvit s lidmi (viz Rozhovory se stromy), pokud jsou zdravé a silné. Ale i doktor potřebuje doktora, a tak za stromy, dušemi ve dřevě, přichází datel, aby jim pomohl. Pro uzdravení musí nejprve udělat do dřeva otvor, a to někdy dost velký. Strom roní mízu, svou stromovou krev, ale dává vnitřní souhlas této „operaci“, protože jinak by ho vetřelec, hmyzí parazit, zabil. Pokud tedy chceme umět pomoci svým blízkým, poprosme praotce všech datlů, velkého Datla, aby k nám sestoupil a pomohl nahlédnout pod povrch, do jejich nitra. Je zbytečné peskovat naše blízké za to, co vidíme na povrchu. Možná vidíme, že málo spí, moc pracují, nezdravě jedí, moc pijí či kouří, berou hodně prášků, obětují se pro svého partnera a staví se do pozice oběti. Nevěří si, podceňují se, jsou pesimističtí nebo naopak moc frajeří, předvádějí se či riskují. Nezlobme se proto na ně. Zvýšený hlas a výtky nepomáhají, člověk se naopak více zatvrdí a zakope se v pozici, v které ho neradi vidíme. Ptejme se, co je za tím projevem, co je vespod, co je příčinou. Proč se tak náš blízký člověk chová. Ptejme se, zda můžeme dál.


Legenda o velkém Datlu

Praotec všech datlů, velký Datel, prý jednou vyléčil prastarou sekvoj, která byla posvátným stromem Yavapajů. Do té doby Indiáni tohoto kmene věřili, že strom je nesmrtelný. U ohňů se vyprávělo, že dokud bude sekvoj žít, bude existovat i národ Yavapajů. Sekvoj byla na světě už tři tisíce let a přežila všechna sucha i nálety škůdců. Náčelníci a šamani kmene si k sekvoji chodili pro radu a ona jim vždy poradila dobře. Lidé a strom byli spojeni. Jednou však udeřilo velké sucho a strom věděl, že buď svými obřími kořeny musí vysát zbytek vody z řeky, kde už tekl jen malý pramének, nebo sám zahyne. Pro vodu totiž chodily Indiánky Yavapajů – a toto byl poslední pramének v okolí. Strom poručil svým kořenům, aby už více vody nebraly. Sekvoj tedy chřadla a usychala, aby Indiáni mohli žít. V tu chvíli přiletěl jeden jediný brouk, který se živil dřevem sekvoje. Tak maličký brouk a tak velký strom, zdálo by se, že jej nemůže nijak ohrozit. Ale brouk věděl své. Vyvrtal do kmene malou dírku, nakladl do ní vajíčka, a zatím co čekal, až se vylíhnou, pochutnával si na dřevu sekvoje. Sníme tě, myslel si brouk. Budou nás stovky, tisíce a z tebe nezbude ani kůra. V minulosti vždy sekvoj zalila dírku s broukem svou mízou a brouka utopila. Ale bylo sucho a sekvoj se zřekla vody, aby lidé mohli žít. Z vajec brouka se vylíhly larvy a z nich další brouci. Za chvíli byl strom provrtaný tisícem chodbiček. „Vezmi si zbytek vody z řeky a zalij brouky mízou,“ radil sekvoji velký Datel, bůh všech datlů. Ale strom odmítl. Velký Datel tedy povolal všechny datly z celého světa. Bušili do lesního velikána, který byl jako mrakodrap, svými zobáky, až všechny brouky i larvy pochytali. Strom byl samá díra a cítil bolest, ale datli byli jeho jedinou nadějí. Jeho bolest byla tak velká, že Wakantanka, nejvyšší bůh, shlédl z nebe, aby se podíval, kdo to tak trpí. „Podívejme, ta obrovská sekvoj, která roste skoro do nebe, chtěla zemřít, aby lidé mohli žít. Ti lidé musejí stát za to!,“ řekl si. Seslal tedy déšť, aby pomohl sekvoji i lidem. A tak sekvoj přežila a Yavapajové si k ní mohou dál chodit pro radu.


Meditace o Datlu

Požádejte velkého Datla o pomoc jen ve své představivosti. Pomůže vám nahlédnout do nitra blízkých, ale i do svého vlastního, abyste se mohli zbavit toho, co vás užírá a co vám škodí.

Sedněte si nebo lehněte a dýchejte zhluboka. V duchu pohlédněte do větví nekonečně vysoké sekvoje. Na modrém nebi vidíte přilétat otce datlů. Usedá a léčí obří strom svým zobákem. Poproste ho, aby vám pomohl nahlédnout do hloubi duše své i ostatních tak, abyste našli vnitřního škůdce. Za několik dní se váš pohled prohloubí a vy dokážete pomoci.