Už ležím na vozíku. Vydezinfikovaná. Omámená. Skoro nahá, pod prostěradlem bílém jako sníh. Moje oči sledují míjející světlo na stropech. Dveře výtahu. Zelené kachlíky na stěnách. Tomu, kdo mne veze do tváře nevidím. Ticho ruší jen trošku vrzající kolečka.

Přenesou mne na operační stůl. Obličeje, co se nade mnou sklání nevidím. Jsou schovaná pod rouškami, živé jsou jen oči. Čísi ústa mi sdělují, že za chvíli už budu spát. Nepřemýšlím. Jsem smířená. Hlavu si nelámu zda se ještě někdy probudím. Je mi to jedno. Víčka padají, šum přístrojů, tichých hlasů a jakési hudby mizí. Jsem pryč...

Bim! Překvapivě otevírám oči. A vidím se. Celá a ze shora. Koukám na sebe přes rameno i na lidičky, co kolem mne tam dole horečnatě kmitají. Slyším jak říkají, že jim odcházím. A je mi to jedno. Vlastně ne. Jsem zvědavá. Moc. Procházím stropem, budovou, mířím k mrakům. Světlo až bolestivě bodá do očí. Co bude? Chci to vědět!



Najednou mi jde naproti postava. Nevím zda kráčí, vidím ji jen do pasu, nohy má schované v něčem, jako obláčku. Každým okamžikem je blíž a já v ní poznávám svoji maminku! Zemřela před desíti roky a teď je tu. A s ní milující, dobrý a povzbuzující pohled. Mámin pohled. Ústa neotvírá, ani já ne, přesto komunikujeme. Chápu, že mi přišla naproti, ale zároveň si vzpomínám na své děti, které s manželem čekají v předsálí operačního sálu. Prosím mámu, aby mne nechal jít zpátky. Říkám jí, že jsem ještě mladá, nic moc jsem si ze života neužila a děti mne ještě budou pár let potřebovat. Máma to chápe. Nepřestává se krásně usmívat. Jen se pomaloučku vzdaluje. Jakoby odplouvala. Nakonec se rozplynula, zmizela!

Bam! „Je zpátky,“ slyším. Au. Bolí to. Moc to bolí. Cítím to a proto jsem. Otevírám oči do bolestného údolí. A přes slzy se štěstím usmívám. „Bude to dobré,“ říkají mi. Operace se povedla. Budu žít!

Už nejsem nevěřící. Na život se dívám jinak. Jeho konce se nebojím. Smrt jsou jen dveře jinam. A provedou nás jimi ti, které stále milujeme, byť těmi dveřmi prošli dřív, než my.