Přestože v dnešní době jsme se již od tohoto vnímání světa hodně vzdálili díky bohaté nabídce v supermarketech, určitě nebude na škodu, když si něco z tradic našich prapředků připomeneme. Díky nim toho můžeme více pochopit i o nás samotných a o našich vlastních osudech.

Když se přesuneme v čase asi o tisíc let zpátky, ocitneme se v době, kdy na našem území žili naši přímí předkové – staří Slované. Na konci podzimu byl čas vzdát vděčnost Zemi za úrodu. Ještě před příchodem křesťanství uctívali naši předkové bohyni jménem Mokoša nebo také Mokoš, která byla patronkou úrodné Země – ale také mocnou paní, která ovládala osudy lidí a které přízeň bylo radno si zachovat. Osud je symbolizován nití a Mokoša je přadlenou, která určuje, jak dlouho bude náš pozemský život trvat a jak se budou proplétat nitky našich osudů s jinými lidmi.


Mokoša byla nejen ochránkyní žen obecně, ale také patronkou čarodějnic a magie, protože čarodějné schopnosti se odedávna spojovaly především se ženským pohlavím, snad díky typické ženské intuici. Byl jí zasvěcen pátek stejně jako antické Venuši, což činí z tohoto dne nejvhodnější čas pro čarování a věštění.

A jak si bohyni osudu nepohněvat? Nejen o svém svátku byla Mokoša vděčná za obětiny v podobě jídla, které se jako dar pro mocnou bohyni zakopávaly do země. Kromě toho nebylo radno z jakýchkoliv důvodů kopat v zimním období do země a narušovat tak Mokošin posvátný spánek. V zimě totiž podle tradice zemská bohyně odpočívá a ten, kdo by ji vyrušil, by mohl dopadnout špatně. Mokoša byla také patronkou věštění, proto si ji často volaly na pomoc vesnické vědmy a čarodějky. Je velmi zajímavé, že tento zvyk přežíval ještě dlouhou dobu po příchodu křesťanství, snad až do novověku, a to i navzdory početným zákazům a trestům ze strany církevní moci.