Stanice metra Roztyly je jednou z mnoha na trase C pražské podzemky. Stojí v místech dávno zaniklé osady, jejíž jméno převzal soubor paneláků. Ty jsou ale od stanice trochu vzdáleny. Společnost jí dělá nijak zvlášť využívaná stanice příměstských autobusů a nedaleká velká prodejna pro kutily s parkovištěm. To vše uvádím proto, že stanice, mimochodem na okraji rekreačního lesa, patří k těm nejméně využívaným. Nastupujících tu bývá málo a těch, kteří vystoupí, snad ještě méně. Obzvláště když na město padne tma přicházející noci. Nezřídka pak může být cestující ve stanici i dlouhé minuty zcela sám.

Byla sobota večer. Směrem na Háje cestoval v poloprázdné soupravě Dan Lázna. Ajťák, co si na Jižním Městě pronajal malý byt. Cestu si krátil prací na malém tabletu. Co ho přimělo k tomu, aby vystoupil o stanici dřív, nikdo neví. Prostě vstal, s očima ponořenýma do obrazovky tabletu vystoupil, po paměti se vydal k domnělému výstupu a teprve, když ho nenašel tam, kde měl být, poznal svůj omyl. Docela mu to zkazilo náladu. Možná i tiše zaklel. Hlasitěji zanadával následně, když tablet bez varování vyhasl. Protože to baterie vzdala, nahodit se ho znovu nepodařilo a tak se rezignovaně rozhlédl po stanici. Byla dlouhá a prázdná!

Seděl tam kluk

Tak docela to pravda nebyla. Na druhém konci seděl kluk. Dan se tím směrem vydal. Přišel blíž a viděl, že kluk má na uších sluchátka a na tabletu hraje nějakou hru. Podupával si do rytmu skladby, kterou kromě něj nikdo neslyšel. Dan se postavil kousek od lavičky a s nechutí v očích sledoval odpočet času, který zbýval do příjezdu jeho metra. Ještě patnáct minut! Dlouhá doba v prakticky absolutním tichu.



„Hej, co máš v tom androidu, The Day We Found Earth, Dark Sorrow nebo něco jinýho?“ zeptal se kluka, aby narušil to ticho. Jenže kluk nereagoval. Dan s tím vlastně ani nepočítal, přes ta sluchátka ho neznámý slyšet snad ani nemohl.

Ticho narušil hluk přijíždějící soupravy v protisměru. Ve stanici zastavila jen krátce. Nebyl důvod se nějak zdržovat. Nikdo nenastoupil a ze dveří na druhém konci vystoupil jen jakýsi stařík s hůlkou. Vlak zmizel a ticho se vrátilo.

„Kámo,“ nudil se Dan a kluka na lavičce pod sebou oslovil hlasitěji: „nechci ti do toho mluvit, ale chtělo by to hbitější prsty,“ hloupě zkritizoval hru neznámého kluka. Ani na to mladík nereagoval. Hrál dál. To podrážděného Dana dopálilo. Natáhl ruku, že kluka vezme za rameno a tak ho přinutí, aby ho zaregistroval. Než to ale stihl udělat, kluk překvapivě vstal. Dan leknutím ucukl a zády narazil do reklamního panelu.

Co to bylo?

Kluk se na Dana vůbec nepodíval. Nereagoval ani na ťukání hůlčičky dědy, který se k nim znenadání přiblížil. Prostě okolí nevnímal. Tomu Dan rozuměl, nebyl ostatně jiný, ale když viděl, že kluk, jako v transu, s očima dál upřenýma do tabletu vykročil k hraně nástupiště. Vykřikl: „Neblbni! Pozor!“

Víc nestihl. Kluk udělal krok do vzduchu a místo toho, aby se zřítil do kolejiště pod sebou, zmizel. Najednou nebyl! Prostě se rozplynul!



Dan hned nepochopil, čeho se stal svědkem. Dokonce popoběhl, sklonil se nad koleje, ale nikoho na nich samozřejmě nenašel. Konsternovaně se obrátil na dědu, který stál vedle něho. „V...v...viděl jste to? V...v..viděl?“

Děda neodpověděl. Jen se tiše otočil a kráčel k druhému okraji nástupiště. Rozplynul se ještě dřív, než se stačil došourat k bezpečnostnímu pásu...

* * *

Užaslý Dan osaměl. Za minutu se dočkal své soupravy, nastoupil a věděl, že mu jeho příběh nikdo neuvěří. Vysmáli by se mu, kdyby vyprávěl, že asi viděl a dokonce mluvil na přízraky těch, kteří pod koly metra našli smrt.

Vak Siddhi je spirituální síla slov, které se stávají pravdou. Ti, kteří jí vládnou, nevidí budoucnost. Skutečnost nastane podle toho, co oni řeknou. Více ZDE...