Keltové, Slované a ti druzí

Na našem území jsou Keltové prvními předky, které můžeme konkrétně pojmenovat. Pro ně byl Slunovrat jedním z největších svátků, jedním z jeho jmen bylo Yule. Už tisíc let před působením Keltů v Evropě však vznikaly megalitické stavby na území britských ostrovů, známé hlavně jako Stonehenge, a jednou z jejich funkcí bylo zcela zřejmě určovat pohyby Slunce a slavit tak svátky pohybů slunečního boha v ten správný čas. Také Slované na našem území slavili Slunovrat pod jménem Koleda. Tento název vznikl od slova kolo. Značilo sluneční kotouč, který se zastavil na své pouti od nás pryč, a ačkoli nás ponechal v nejhlubší tmě a bezbranné před temnými silami, otočil se a začal se na své pouti vracet k nám. Tato boží otočka a příklon zpět ke svým dětem byla slavena o to více, že návrat světla probíhal v té nejpustší a beznadějné tmě a zimě. Jedním z nádherných zvyků svátku Koleda bylo zapálení kola vozu, které se pouštělo s kopce směrem k místu, kde bylo místo oslavy a kde byli shromážděni lidé. Přikutálení světelného kola bylo spojováno s rituálními písněmi, tanci, obětinami a velkou radostí.


Podobnostní magie

Slunce nebylo pro naše předky jen hvězdou, která dává život celé přírodě, ale také tváří boha. Proto nejen Kelti a Slované, ale kultury celého světa slavily Slunovrat pomocí podobnostní magie – napodobováním slunečního tvaru, záře, tepla a jeho cesty zpět k nám. Kutálení zapáleného kola, o němž jsme si říkali, je jen jedním z těchto rituálů.

Keltský bůh světla se nazýval Lugh, slovanský Dažbog, Svarožic nebo také Božic, to poslední znamenalo boží syn a otcem se mínil Svarog – bůh světla. Podobnostní magie měla za úkol povzbudit slunečního boha, aby se k nám vrátil, pomoci mu na cestě, upoutat jeho pozornost směrem k nám, ukázat mu, že zde žije jeho lid, který si zaslouží jeho lásku. Na jeho počest také pekli naši předkové bochníčky či placky ve tvaru slunečního kola, z nichž se postupem staletí stalo vánoční cukroví, jako třeba linecká kolečka nebo koláče všeho druhu. Přijímat tento kulatý sluneční chléb znamenalo symbolicky přijímat boha Slunce, boha života. Hlásit se k němu a být jeho součástí. Tento rituál je tedy prastarý jako lidstvo samo.


Velkým a zásadním obrazem sluneční moci byla slavnostní ohňová hranice. Jednalo se o skutečně obří vatry, které prozařovaly a proteplovaly zimní tmu. Pohybovat se v jejich teple a magickém dýmu, který byl pokládán za jakousi „duši“ boha slunce, znamenalo se očistit od všeho zlého, od svých vin, od nemocí a být opět hodni, aby sluneční bůh otočil svou hlavu směrem k nám a pohlédl na nás svým životodárným zrakem. Jak je vidno, tedy i křesťanské okuřování posvátným dýmem z kadidelnice má mnohem starší původ. Ale není divu, vždyť mystické cítění lidí celého světa má stejné kořeny. Snahou lidí bylo přenést si kousek „slunečního ohně“ – této rituální vatry – do svého domova. V keltských polozemnicích či pozdějších slovanských chýších se tedy uhasila a vymetla všechna topeniště a připravila se na příchod nového ohně – návratu Slunce a života. Od posvátného ohně se zapalovalo velké poleno, které se pomalu posouvalo do topeniště či krbu a hořela vždy jen jedna jeho číst. A tak vydrželo hořet dvanáct dní a ochránit tak dům a rod od nástrah číhajících ve tmě. Zlých bytostí měli Keltové i Slované nevyčíslitelné množství, a ještě dnes nejsou všechny zmapovány. Po dvanácti dnech už byl den evidentně delší a návrat Slunce badatelný. Lidé si mohli odechnout, protože věděli, že Slunce, i když to bude ještě trvat, přichází.


Ukradený svátek

Protože na našem území se lidé drželi vytrvale pohanských tradic i přes nástup křesťanství, církev „vymyslela“ na mnoho z těchto dat svátek církevní. Došlo tak k celkem bizarnímu, ale poetickému propojení křesťanské a pohanské tradice, která se mnohde drží dodnes. Je to případ Velikonoc, Filipojakubské noci, což jsou tak zvané Čarodějnice, Dušiček na keltský Samhain a také samozřejmě Vánoc v případě slunovratu. Církev posunula svátek o tři dny, z obvyklého (ale ne stabilního) 21. prosince. Má to svou logiku. Nejzásadnější byly první tři dny pohanského slavení u ohně a poté probíhaly doplňkové rituály průvodů světel, návštěv a hodování. Je sice jisté, že se Ježíš Nazaretský narodil a působil v Palestině, ale už nikdy nikdo nezjistí kdy. Možná by bylo nápadné, kdyby se trefil právě na slunovrat. Kristovská legenda o Betlémské hvězdě, andělích a pastýřích je ale krásná, a stejně jako pohanské legendy nám rozsvěcí v srdci světlo naděje, víry ve smysl života a smysl lásky ke všemu živému. Vzpomeňte si o slunovratu, že nemáme jen božského otce, ale i matku – je jí naše Země, ke které se nechováme jako dobré děti. Kéž se s novým slunečním cyklem vrátí Zemi také naše láska a něha.