Když zavládla tma - Astrohled - Kartáři a Astrologové jen pro Vás!

Když zavládla tma

Tento příběh patří k těm nejzáhadnějším, které nabídlo dvacáté století. Odehrál se 16. července 1957 v malebném městečku Arles ve francouzské Provence. V té době mělo starobylé město jen necelých 40 tisíc obyvatel. Mezi nimi i tehdy 54letou Mireille Jean, zdravotní sestru a kvalifikovanou chůvu, hlavní hrdinku neuvěřitelných událostí.



Jak bylo domluveno, zazvonila krátce po poledni Mireille u vchodových dveří domu manželů Cotilliových. Záhy uložila benjamínka středostavovské rodiny do kočárku a po pár krocích zabočila za roh na Boulevard des Lices a jako vždy zamířila do Jardin d´été, tedy Letní zahrady, chlouby města.

Vedro k zalknutí

Toho dne propuklo v Arles léto naplno. Už od rána stoupala ručička teploměru nezadržitelně vzhůru. Kdo mohl, utekl k břehům Rhony, která protékala městem, a bez bázně a hany hledal v jejich vodách úlevu.

V parku skoro nikdo nebyl. Mireille na své cestě potkala jen mladou maminku, co rovněž tlačila kočárek, a protože se s ní vídávala, pozdravila a prohodila pár slov o úmorném vedru. Pokračovala dál, potkala ještě starého pána s holí, co ji pozdravil náznakem smeknutí klobouku a šoural se písčitou cestičkou dál.

Batole v kočárku usnulo a jeho chůva zamířila na lavičku pod košatým platanem, aby se vyhnula prudkému slunci a odpočinula si v jeho příjemném stínu. Když otevřela rozečtený román, slunce žhnulo, na nebi ani obláček a na stromě se nepohnul jediný lístek.



Přišlo to náhle

Tma přišla absolutně nečekaně. Žádný vítr. Žádný, byť třeba i rychlý soumrak. Před vteřinou svítilo sluníčko a najednou byla černočerná tma. Absolutní. Mireille se nejdříve lekla, že z horka ztratila vědomí a propadla se do prázdna. Rychle to však vyloučila. Byla dokonale při smyslech. Přesto ji zachvátila panika. Co když jakýmsi řízením osudu náhle ztratila zrak? Otáčela hlavou, vzhlédla tam, kde ještě před chvilkou pálilo slunce, ale neviděla nic! Jen tmu černější, než je ta nejčernější černá.

Vzpamatovala se, když spící chlapeček bázlivě zaplakal. Vyskočila, kniha ji spadla pod nohy a po paměti sáhla po kočárku. Hmatem našla malého uplakánka, zvedla ho a přitiskla k sobě, aby ho uklidnila. Jeho pláč ustal, ale její panika vzrůstala. Nejenže nic neviděla, zmizel ruch nedaleké ulice, neslyšela ptáky a pryč byla rovněž vůně květů a stromů.

Čtvrthodinka, anebo...

Jak dlouho to celé trvalo, mohla Mireill Jean jen odhadovat. Deset, maximálně patnáct minut, myslela si, když tma najednou zmizela stejně nečekaně a rychle, jako přišla! Jenže mnohé bylo jinak. Pryč byl prosluněný park, horko rozpáleného letního dne. Zjevně se smrákalo, rozsvěcely se první lampy a foukal nepříjemně chladný vítr.



Mireill vrátila chlapečka do kočárku, zvedla knihu, co jí stále ležela u nohou, a spěchala k východu z parku. Na bulváru potkala několik docela teple oblečených dvojic. Jí zima nebyla, protože běžela, aby co nejdříve zazvonila na Cotilliovi.

Přivítali ji vylekaní a uplakaní rodiče. Byli v šoku. Nerozuměla tomu. Pochopila, až když se ukázalo, že s chlapečkem zmizeli na neuvěřitelně dlouhé tři dny! Hledali je rodiče a všichni příbuzní, policie našla mladou maminku i starého pána, kteří vypověděli, kde přesně a kdy chůvu s kočárkem potkali. Spousta dobrovolníků obrátila Arles vzhůru nohama, ale nikdo nenašel sebemenší stopu.

Na policejní stanici vyslýchali Mireill Jean pečlivě a dlouho. Ptali se stále dokola, kam i s dítětem na tři dny zmizela. Neměla co na jejich otázky říct. Vyprávěla jim jen o té zvláštní a strašlivé tmě...

Existují případy žen, které tvrdí, že byly uneseny a znásilněny mimozemšťany. Byli to skutečně mimozemšťané? Přečtěte si i další z neuvěřitelných příběhů: Ženy unesené mimozemšťany...