Jozef Murín usedal za volant linkového autobusu už 15 let. Trať z Brezna do Rožňavy na Slovensku znal jako vlastní boty. Sto kilometrů Murárskou planinou a Slovenským rájem, zastávky v partyzánských obcích. A taky železniční trať souběžná se silnicí číslo 66. Na ní jen jedno křížení, necelých pět kilometrů za Heľpou. A právě o tom místě měl živý sen. Závory nahoře, výstražná světla slepá. Zpomalí. Přejezd je hrbolatý. Pomalu na něj vjede. A potom. Obrovskou silou do autobusu, který je plný lidí, vrazí rozjetá lokomotiva...

07:30
Jožo klepe na dveře dispečera autobusového nádraží v Brezně. Michalák je starý řidič, který to už do penze doklepe v kanceláři. Povídačce o špatném snu, ale nevěří. „Kdybych já vždy po špatném snu neusedl za volant, nenajezdil bych ty tisíce kilometrů,“ říká.
Jenže Jozef se nedá. Ne, dnes do Rožňavy autobus nepoveze! „Je to tvoje volba,“ pokrčí Michalák rameny, zvedne telefon a ze zálohy povolá mladého Laca Jurkemika. Ten bydlí jen kousek od nádraží a během pár minut už chystá autobus k odjezdu.

08:00
S Lacem za volantem se zpola zaplněný autobus vydává přesně podle jízdního řádu na cestu. Kola se sotva párkrát protočí, když Jurkemik šlápne prudce na brzdu. Před vozem mu stojí Jožo Murín.



„O co jde?“ houkne Laco. A Jožo mu vypráví svůj sen. Na místo přibíhá udýchaný Michalák. Červený ve tváři, naštvaný. „Co to tu vyvádíte?“ chce vědět. Murín zarputile mlčí a Jurkemik starého muže svou odpovědí šokuje. „Nepojedu! Co když má Jožo pravdu?“ ptá se.

08:10
Dva řidiči a dispečer jsou u Michaláka v kanceláři. Ten volá řediteli. Nejvyšší šéf chce ke sluchátku nejdříve Murína, potom Jurkemika. Ani jeden nemíní ustoupit. Ředitel na ně řve tak silně, že to slyší i nešťastný Michalák. Ruka se mu třese, když se k němu sluchátko vrací.
„Ano...Jistě...Ano...Povím jim to,“ slibuje. Pak řidičům poví: „Když ani jeden z vás nepojede, máte oba padáka! Hned teď a na fleku.“
Chlapi se na sebe podívají. Jožo mlčí, ale Laco vycouvá: „Irenka je na mateřské, Ferkovi jsou sotva tři měsíce. Nemůžu přijít o práci,“ omlouvá se. Otočí se na podpatku a odchází.

08:20
S dvacetiminutovým zpožděním se autobus plný naštvaných cestujících konečně dává na cestu. Laco za volantem ví, že ztrátu nedožene. Všude plno sněhu, navíc mráz. Lidé na zastávkách po cestě mu určitě dají co proto...

09:05
Cestujících je ale málo, na některých zastávkách vůbec nikdo. Z manka sráží minutku po minutě. Přijíždí do Heľpy. Tady ale jeho cesta znenadání končí. K autobusu přibíhá tamní dispečer a velí: „Všichni ven a do tepla nádražní budovy. Dál se nejede. Cesta je neprůjezdná.“



Nikdo nic nechápe. Otázky proč a co se stalo se sypou ze všech stran. Malý mužík v uniformě ČSAD ale jen zmateně mává rukama. Odchází. Přes rameno přeci ale prohodí, že se stalo neštěstí.

09:22
Laco Jurkemik se konečně dozvídá, co se stalo. Silný mráz vyřadil elektrickou signalizaci i automatickou obsluhu závor. Naneštěstí právě ve chvíli, kdy na přejezd u Pohorelé vjela zelená vétřieska s dvacítkou vojáků. Možná prý přežil jeden, snad dva.

Šokovaný Laco chce vědět, kdy se to přesně stalo. Zdá se, že nikdo nic neví. Potom odkudsi zazní, že to mohlo být tak nějak deset minut po půl deváté. O Laca se pokoušejí mdloby. Cpe se k telefonu. Volá Brezno. Jožo Murín je ještě v kanceláři u Michaláka. Vychrlí na něj k čemu došlo. „Člověče, vždyť ty jsi měl pravdu. Tedy tvůj sen měl pravdu! Pokud bychom vyjeli podle jízdního řádu, byli bychom na tom přejezdu místo vétřiesky my...“
Mohl Jozef Murín vědět, že se stane neštěstí…ať tak či onak, nikomu v autobuse se nic nestalo. Naštěstí!

V naší minulosti se skrývají důvody současných problémů a zdánlivě neřešitelných situací. Pomocí regrese však můžeme odkrýt jejich souvislosti a zbavit se svých omezujících programů. Více ZDE...