„Jsi bláznivá holka,“ neudržel se už jednoho dne Lízin tatínek a řekl jí, že už dost bylo kamarádství s neexistujícím děvčetem a že je čas být dospělejší a najít si skutečné kamarády. Tedy takové, co opravdu existují.
„Míša existuje,“ trvala na svém Líza.
„Jsem tady, existuji,“ ozvala se Míša.
„Slyšels?“
„Co jsem měl jako slyšet?“ máchl Lízin táta podrážděně a také tak trochu rezignovaně rukou. A tak to šlo dál. Jednou se Líza zeptala Míši na její rodinu. Ta ji řekla, že ji měla, teď už ne.
„Nerozumím,“ přiznala se Líza.
„Prostě jsem rodinu měla a teď ji už nemám a víc se mne na to neptej.“



Uběhlo pár let. Až ve třinácti si Líza najednou uvědomila, že když je ona už skoroslečna, její kamarádka Míša ani trošku nevyrostla a ani malinko se nezměnila. „Poslyš, skutečně jsi nebo se mi jen zdáš?“ zeptala se jednou kamarádky. „Existuješ?“ dodala.
„Existovala jsem,“ odpověděla smutně Míša.
„Co znamená existovala?“
„Jen to, co jsem řekla,“ odpověděla kamarádka, otočila se, odcházela pustou ulicí a ani jednou se neohlédla.

Od té doby Líza Míšu už nikdy neviděla. Uběhly další roky, odstěhovala se do většího města. Našla si přátele, vdala se. Na dávnou kamarádku si ani jednou nevzpomněla. Až jednou. Služební cesta ji zavedla do rodného městečka. Procházela známými uličkami a zastavila se u domu, u kterého si náhle vzpomněla, že v něm bydlela Míša. Alespoň to vždycky tvrdila.

Dům byl starý, s oprýskanou omítkou, špinavými okny, nedovírajícími vstupními dveřmi, vypadal naprosto opuštěný, připravený k demolici. Přesto vešla. Prach na schodišti napověděl, že po něm už dlouho nikdo nestoupal. Po letech byla první. V patře, před dveřmi, co už dávno ztratily barvu, zahlédla cosi na zemi. Stará fotografie. A na ní Míša. Takovou si ji pamatovala! Tmavovlasou, kudrnatou devítiletou holku s velkýma hnědýma očima. Otočila fotku a na jejím rubu přečetla datum: 1992. Co je to za hloupost, pomyslela si, protože sama se narodila až o tři roky později...



V přízemí kdosi otevřel dveře. Líza se nejdříve lekla, potom rychle seběhla dolů. Právě včas. Stará paní se chystala dveře opět zavřít. „Něco tady hledáte, slečno?“ zeptala se Lízy.
„Ne, vlastně ano. Bydlíte tu dlouho? Nevíte, kdo je na té fotce?
Stará paní se podívala. Nemusela si nasadit ani brýle, aby děvče poznala: „To je Michaelka, říkali jí Míša. Chudák holčička. Zemřela ve svých devíti, tuším, že někdy v roce 1992.“ Líza se už dávno vrátila do svého velkého města, ale stále nemohla pochopit, jak je možné, že dlouhé roky kamarádila s přízrakem.