Jiří a Kristýna jsou téměř našimi vrstevníky. Navštěvujeme se často. Včera to však byl u Horových divný večer. Přátelé se chovali zvláštně a až když viděli, že jsme to vycítili, podívali se na sebe a potom řekli, že nám svůj příběh odvypráví.

Začal Jirka“ „Vyrazil jsem vlastně hned, jak Kika zavolala. Je to kus cesty, ale věřil jsem, že do půlnoci k její kanceláři dorazím. Stihl jsem to a když na hodinkách vyskočily samé nuly, vyšla manželka ze dveří. Kráčela k autu a bylo vidět, že je hodně unavená. Sáhla po klice dveří a já si všiml, že její ruka má tmavě rudý odstín. Překvapilo mne ale něco jiného. Otevřela si zadní dveře a usedla za mými zády. Samozřejmě jsem se zeptal, co to má znamenat. Místo odpovědi jen odsekla docela jiným, jakoby prokouřeným hlasem - Jedem! Pokrčil jsem rameny a vyrazil. Pomalu. Do vjezdu na hlavní jsem to měl nějakých tři sta metrů. Podíval jsem se do zpětného zrcátka a viděl Kikiny unavené oči a utahaný a možná i docela zlý výraz její tváře. Raději jsem se na nic neptal. V tom zazvonil mobil, co ležel na sedadle spolujezdce. Zvedl jsem ho a viděl, že volá...Kika! Nechápavě jsem se otočil a v tu chvíli mne cosi strašně silného udeřilo zezadu do hlavy. Pak byla jen tma a ticho...“



Pokračování bylo na Kristýně. „Pět minut před dvanáctou jsem se podívala z okna. Dole stálo naše auto. Vzala jsem si věci, zamkla kancelář, dolů sjela výtahem a klíč odevzdala nočnímu hlídači. Když jsem vyšla ven, koukám, že Jirka odjíždí! Rozeběhla jsem se za ním. Jel pomalu. Strašně mne to naštvalo. Pomyslela jsem si, že tak hloupé žerty nejsou mému muži vůbec vlastní. Běžím dál a s úlevou zjišťuji, že auto zpomaluje. Právě mi hlavou letěl plán, jak se manželovi pomstím, když tu naše postarší fordka prudce zastavila, dveře u řidiče se rozlétly a z vozu vypadlo Jirkovo bezvládné tělo. Ne celé. Spodní polovina zůstala ve voze, na asfaltu ležela jen rozbitá hlava, hrudník napnutý do oblouku.

Vykřikla jsem a křičela dál. Pokoušela jsem se Jirku dostat zpátky do auta, ale nešlo to. Pomohl mi až hlídač z blízkého objektu. Přiběhl na můj křik, říkal, že viděl, jak auto zabrzdilo a ze dveří vypadl jeho řidič. Jinak nikde nikdo. Společně jsme vtáhli bezvládného Jirku do našeho auta, sedla jsem za volant a vyrazila do nepříliš vzdálené nemocnice. Byla jsem u toho, když ho svlékli a všimla si rudého otisku obrovské dlaně. Sahala od jeho krku přes půl zad a čísi obrovské prsty zanechaly otisk i na jeho pravé ruce. Podivné na tom bylo, že obrys obří dlaně ráno z jeho těla zmizel. Lékaři jen krčili rameny. Ránu po silném úderu Jirkovi ale na hlavě zašili a po několika dalších vyšetřeních konstatovali, že je v pořádku, má jen slabý otřes mozku. Až doma jsme si řekli, jak půlnoční příhodu viděl každý z nás. Nechápali jsme a nechápeme dodnes, co a také proč se vlastně stalo. Kdo nebo co byl můj dvojník a proč Jirku málem zabil? Nic nenapověděl ani mobil. Ten zmizel. Loupež jsme vyloučili. Kromě nás dvou a mého pomocníka na místě totiž nikdo nebyl. Navíc vedle mobilu ležela obálka s dvěma sty tisíci korunami, záloha na nový vůz. Ta zůstala netknutá. Záhada!“