Co se skrývá za Deja-vu?

Deja-vu je, jak už bylo zmíněno určitý niterný pocit, že jsme danou situaci, která právě probíhá, již jednou zažili. Ovšem pozor, nemusí jít jenom o situaci, může jít také o člověka, u kterého máme neodbytný pocit, že ho již dávno známe, stejně jako třeba o určité místo, u kterého bychom přísahali, že už jste tam někdy museli být.

Tento pocit je charakteristický tím, že je většinou doprovázen i jistým neklidem, protože naše logika nám napovídá, že to určitě není možné, zatímco pocit deja-vu ale sílí. Někteří lidí přitom popisují, že jde jejich paměť ještě dál a dovedou si vybavit třeba, co se skrývá za rohem určitého domu, který je jim povědomý, nebo předjímají další události.


Vše, co tu je, už tu (ne) jednou bylo

Vzhledem k tomu, že pocit deja-vu už je bezmála fenoménem, tak není divu, že už se jím zabývali i různí vědci. Povětšinou našli seriózní vysvětlení, že naše paměť má schopnosti fixovat podvědomě různé vjemy a stejně tak si je spontánně vybavovat, že podoba míst, lidí i dějů může být dána několika shodnými znaky, které známé z jiných míst či situací, někdy dokonce klidně z filmové podoby.

Rozdílem od běžné vzpomínky je ale to, že se jedná o velmi intenzivní pocit, jakési vytržení z běžné reality, které po určitou dobu nabírá na síle a pak pozvolna vyprchává, a přestože jsou dotyční schopni si potom vybavit, jak se cítili, jedná se již jenom o vzpomínku. Autentický pocit totiž přichází nečekaně a není možné ho navodit jako třeba pocity radosti, smutku a podobně.


Existují proto teorie pracující s tím, že náš život nežijeme poprvé, a že to, co prožíváme, už jsme mohli zažít jednou, popřípadě dokonce vícekrát. Tomu nahrávají ti, kteří při pocitu deja-vu nejenom zažívají silné okamžiky, že se cosi opakuje, ale jsou schopni si uvědomit, že tento neklid již jednou též prožili a někdy je tato zneklidňující smyčka vtahuje ještě dál, protože i toto poznání již jednou prožívali.

Čas, který neexistuje

Času se věnují od nepaměti filozofové, času se spílá, čas běží moc rychle nebo zase příliš pomalu. A přesto, co je to vlastně čas? Mohli bychom říci, že rafička hodinek, která se pohybuje kupředu a měří den. Den, jehož délka je dána rychlostí otáček naší planety kolem své osy. Ovšem samotné otáčení země kolem dokola ještě nezakládá pojem času.

Není proto divu, že existují teorie, že čas jako takový vlastně neexistuje. Že existuje jen přítomný okamžik, případně minulé a budoucí teď, které se však odehrává jen v naší mysli. Potenciálně je tak možné, že žijeme i v jakési časové smyčce, kdy si při převtělování nevolíme docela jiný život, ale můžeme mít tendenci opakovat vlastní. Z toho by také mohlo pramenit ono zneklidnění, protože podvědomí napovídá, že to, že cosi prožíváme znovu, znamená, že to původně neskončilo dobře.


Záhadná mysl a alternativní roviny

Vysvětlení fenoménu deja-vu existuje celá další řada a některé z nich se poměrně dobře doplňují. Například teorie o alternativních rovinách si pohrávají s myšlenkou, že zároveň může vedle sebe existovat několik realit, v různých časových okamžicích, které se navíc mohou různě prolínat.

To, že v naší mysli nejsou jenom vzpomínky na minulost, ale i jakési záhadné vzpomínky na budoucnost, ostatně poměrně zajímavým způsobem potvrzují různí věštci, kteří ve své mysli vidí věci budoucí způsobem, jako kdyby již nastaly. Stejné je to ale třeba s umělci, není možné nezmínit například pověstného Juliuse Verna, který ve svých dílech zachytil některé věci budoucí natolik věrně, že to rozhodně vede k oprávněnosti úvah o záhadnosti lidské mysli.