Báseň na lavici

Ve staré učebně chemie na gymnáziu Sladkovského náměstí jsou lavice uspořádané stupňovitě. Jsou staré, zeleně natřené, se zaoblenými hranami. Pamatují Masaryka. Na jedné z nich, vpravo vedle uličky, je vyrytá báseň:

Benátky, i v noci se mi zdají.
Jejich noční ticho v sobě divný smutek tají.
Hlavu ve slunci, nohy v bahně zakleté.
O pomoc volají, Benátky mé...

Tu báseň jsem tam vyryla já během hodin nad tabulkou prvků a valencemi kyselin. Necítila jsem se chemikem, ale básníkem. Nejlépe prokletým básníkem, a tak jsem psala patřičně dekadentně. K mému údivu se pod dlouhou a ponurou básní jednou objevila odpověď: Píšeš tak krásně, ráda bych tě poznala!



Vyznání

Výborně, mám publikum, jemuž se moje tvorba líbí! Zůstala jsem tajemným básníkem a pilně ryla do lavice další a další básně. Pak jednou přišlo vášnivé vyznání lásky: Jsi jediný muž, kterého miluji a budu milovat navždy, máš romantickou duši, a přitom jsi opravdový chlap! Jaké máš číslo školní skříňky, chci ti tam dát dopis!

Co teď? Podle skříňky pozná, že jejím idolem je brýlatá šprtka! Přece nezdrtím tu ubohou dívku odhalením své totožnosti? Hanbou by se chudák propadla. Oslovila jsem spolužáka, který by mohl odpovídat představě prokletého básníka: vysoký, tmavooký, divokého vzhledu. Byl pro milostný komplot. V jeho skříňce se hned nazítří ocitl ten nejkrásnější milostný dopis, který jsem četla velmi rozechvěle. Moje básnická exhibice zašla příliš daleko. Tohle už není legrace, hrát si s něčími city!

Falešná identita

Spolužák brzy zpozoroval hezkou nenápadnou dívku, která jeho skříňku a jeho samého po očku pozoruje. Nejdřív se tím bavil, ale líbila se mu čím dál víc a poté začal na školních chodbách pozorovat také on ji.


Jednou se mi svěřil celý smutný: „Pozval bych ji na rande, ale pak by prasklo, že neumím psát básně! Byl by to průšvih!“
„Nauč se nějakého Šrámka a něco jí zarecituj,“ poradila jsem mu.
Žižkovský Riegrák byl brzy svědkem té nejromantičtější schůzky. Držení za ruce, sezení pod rozkvetlou jabloní, bušící srdce a Šrámkovy verše. Pak přišla otázka: „Proč mi nenapíšeš zase nějakou báseň?“

Zrození básníka

Spolužák přišel za mnou s prosíkem. A podvod pokračoval. Všechny moje láskyplné city, které jsem cítila ve svých platonických láskách, jsem vtělila do dalších veršů. A s rostoucí láskou té dívky rostly i moje výčitky svědomí. „Musíme se přiznat!“ nutila jsem spolužáka. Odmítal, bál se, že pro dívku ztratí přitažlivost. Výčitky mě tížily tolik, že jsem už nemohla spát. Vyhledala jsem ji a přiznala pravdu. Bylo to horší, než jsem čekala. Otočila se na patě a beze slova odešla. Následující týden nepřišla do školy. A pak byly prázdniny. Spolužák se trápil, obcházel dívčin dům, telefonoval, ale zapírala se a nechtěla ho vidět. Pak to přišlo! Začal psát. Neuměle, ale verše byly ryzí. Popsal několik sešitů, lepšil se. Posílal básně poštou, strkal je pod dveře, házel je zmuchlané do kuličky otevřeným oknem.

Povedlo se. Jsou spolu už dvacet let a on vydal několik básnických sbírek. A já jsem Cyrano v sukních, který za to všechno může.

Jak okouzlit na prvním rande svůj protějšek a získat jistotu, že to první schůzkou neskončí? Zásada je nic nezanedbat a přitom být sám sebou. Více v článku: První rande cestou ke štěstí