Pro Barču a Veroniku to byl poslední tábor. Dávné kamarádky končily sedmou třídu, měly se už za slečny pro táborové hry odrostlé. Držely se tak nějak stranou, pošilhávaly po starších vedoucích a zvláště pak po Davidovi. To byl kluk o rok starší a do táborového kolektivu vlastně nepatřil. Bydlel v nedaleké vsi a své mámě neoficiálně pomáhal v táborové kuchyni. Bára s Veronikou o jeho přízeň soupeřily a vedly si zatím nerozhodně. Rozhodnutí mělo padnout jednoho horkého dne pozdě večer.

Odvážnější Barča

David navrhl, že bude po večerce čekat na kraji lesa a s tou, která na místo schůzky dorazí jako první, půjde k Čertově skále, co stála vysoko nad stanovým táborem. Kolem černé skály vedla cesta do vsi, David ale slíbil, že zná docela pohodlnou stezku, kudy se dostanou na její vrchol a odtud se budou dívat na hvězdy.

Dívčí soutěž vyhrála Barča. Veronika nenašla dost odvahy k tomu, aby se tajně a v houstnoucí tmě vydala na místo srazu a porušila tím všechna možná táborová pravidla. Kamarádku dokonce přemlouvala, že risk za to nestojí. Neúspěšně.

David čekal na smluveném místě. Překvapilo ho, že přišla Barča. Tipoval její kamarádku. Slovo ale bylo slovo a to je nutné dodržet. Po docela pohodlném chodníčku vedl dívku pomalu vzhůru. Pod smrky byla tma ještě hustší, ale bát se nebylo čeho, a tak postupovali za tichého hovoru o všem možném stále výš.


Zvuk, co přinesl strach

Když už stáli na úpatí holé skály, uslyšeli zvláštní zvuk. V těch místech neměl co dělat. A nedal se vysvětlit. Ve tmě ani náznak toho, kdo ho vydával. Jasné bylo jen, že se blíží. Řinčení řetězu, nějakého pořádného řetězu. Na přivázání psa by byl moc těžký, snad tak na koně. Ale kde by se v těchto místech vzal pasoucí se kůň? Zvuk se stále blížil, řinčení sílilo. Předchozí bezstarostnost tála. Do srdíček se začal vkrádat strach. Kupodivu víc do toho Davidova!

Vše se zhoršilo, když černá tma ještě více zčernala. Bez varování se zvedl nepříjemně studený vítr, oblohu rozčísl blesk a skálou zesílený hrom zaburácel. David náhle pustil Barčinu ruku, která se v té jeho ocitla s přicházejícím strachem, otočil se k ní a panicky zavelel: “Utíkáme!“

Samozřejmě byl rychlejší a Barču stálo hodně sil, aby ho neztratila z dohledu. Hnal ji ale děs. Řinčení řetězu slyšela za zády blíž a blíž. Přidala. Vzdálenost k prchajícímu Davidovi se zkrátila. Měla ho před sebou už jen pár metrů. Všimla si, že se na ni čas od času ohlíží, ale silně vykřikla až ve chvíli, kdy scénu osvítil další blesk. Davidova tvář byla zkřivená nepopsatelným děsem. Už nekřičela, přímo řvala a jak se nedívala pod nohy, zakopla a rozplácla se na zemi. Hluk bouřky bez deště nebyl tak strašný, jako řinčení železa nad ní. Přímo nad ní! Schoulila se, zavřela oči, dál křičela úzkostí a jen čekala, co neodvratného se v nejbližších okamžicích stane.



Co viděl David

Trvalo to krátce, vlastně jen chvíli, pro Barču však celou věčnost. Znenadání jako když utne. Vítr ustal a bouřka utichla, jak švihnutím biče. Najednou všude kolem bylo hrobové ticho. Jen David, který klečel pár metrů dál, slabě vzlykal. Tiše plakala i Barča. Přesto to byla ona, kdo se vzpamatoval první. Vstala, na nohy pomohla i Davidovi. Na pokračování dobrodružství neměl náladu ani jeden z nich. Zvláštní. David se za svůj strach před o rok mladší holkou ani nestyděl. Jen několikrát opakoval, že vůbec netuší, jak to, že je Barča ještě pořád na živu.

Nerozuměla mu. Až na kraji lesa ji řekl, že když ležela na zemi, viděl, jak se přímo nad ní sklání nějaká bytost, snad přízrak s velikým řetězem, který ji chce omotat kolem krku!

* * *

S děsivým nočním zážitkem se Barča Veronice nesvěřila. A David se už v táboře neukázal. Jen bojovky, co se měla odehrávat poblíž Čertovy skály, o které vedoucí říkal, že podle místních se tam za nocí dějí zvláštní věci, se Barča nezúčastnila. A Veroniku od hry také odradila.

Žhavé slunce, mazlení u vody, flirtování na diskotékách, ženy v minisukních a pánové bez triček. Tohle všechno vybízí k sexu na jednu noc a prázdninovým pletichám. Jak jste na tom vy? Více v článku ZDE...