Mirek Doucha byl dvaadvacetiletý kluk, na kterého byli nejen rodiče pyšní. Možná jako první ze vsi se dostal v Praze na medicínu a skoro všichni se těšili, že se po studiích vrátí a vystřídá letitého obvoďáka ve střediskové obci. No a pak tu byla Klára. Klára Nebojsová. Stará panna a také takový dobrý místní duch. Kdo měl bolístku na těle, častěji však spíše na duši, utekl právě k ní. Staří i mladí jí říkali prostě teta Klára. Měla prostý domek. Stál na konci vesnice a společnost mu dělal dům rodičů Mirka, ve kterém bydlela ještě jeho mladší sestra Míša.

Den, jako jiný, ale

Vše se seběhlo v jeden den, na začátku prázdnin. Mirek přijel domů na pár dnů, plánovaný výjezd s kamarády na Slapy nechal až na konec července a v srpnu měl již domluvenou praxi v jedné z pražských nemocnic. V ten den odpoledne se rodina Douchových rozdělila. Rodiče s malou Míšou sedli do škodovky a odjely přes tři vsi ke známým. Plánovali, že se zdrží. Mirek se zase těšil na setkání s Pavlem, spolužákem ze školních lavic, nyní studentem vojenské školy ve Vyškově. Potkali se, prošli vesnicí křížem krážem, zašli k nedaleké rozhledně, vrátili se a to už měl pan Bárta na návsi otevřenou hospodu. U jednoho nezůstali...



U tety bylo fajn

Když se vracel Mirek domů, bylo už šero. U vrátek sousedky potkal tetu Kláru. Dali se do řeči, probrali, co se dalo, a když se už mladý Doucha mínil rozloučit a jít domů, začala teta Klára naléhat, aby zašel ještě na kafe. Prý upekla čerstvý koláč. Její koláče byly vyhlášené a tak nedalo ani moc přemlouvání a Mirek seděl u dubového stolu s pořádným kafáčem v jedné a kusem koláče v druhé ruce. Řeč plynula, čas běžel. Bylo to zvláštní, ale Mirkovi se začaly klížit oči. Bojoval s tím, dokonce vstal, že se vypraví do vlastní postele. Ale vše bylo jinak. Teta Klára navrhla, že si může zdřímnout u ní na kanapi. Ostatně to prý nebude poprvé, vždyť v dětství tomu tak bylo mnohokrát. Navíc rodiče a sestřičku pořád ještě nemá doma, a když je uvidí přijíždět, tak ho přeci vzbudí. Neví proč, ale souhlasil. Vzápětí usnul jako špalek.

Co se to vlastně stalo?

Když se probral, panoval všude zmatek. Táta, co se nad ním skláněl, ho uvedl do obrazu. Když se prý vrátili z návštěvy, byl už jejich dům v plamenech. Místní hasiči s ohněm bojovali už dávno, přijeli i ti ze sousedství. Douchovi se strašně vyděsili, že Mirek zůstal uvnitř. Požárníci je ale uklidňovali, že dům prošli a nikdo tam nebyl. Potom si všimli otevřených dveří u sousedky. Tam spícího Mirka našli. Ležel na podlaze v domě bez nábytku!



Ničemu nerozuměl a nerozuměli mu ani rodiče a lidé, kterým se snažil vysvětlit, jak se do sousedčina domku dostal. Odvyprávěný příběh se přece stát nemohl! Teta Klára zemřela před čtrnácti dny, pohřeb měla před týdnem a její vzdálení příbuzní z domku odvezli vše, co se jim mohlo hodit.

* * *

„Od malička měla Mirka ráda,“ uzavřel celou věc rázně pán Doucha s tím, že věci mezi nebem a zemí se čas od času dějí. Místní mu dali za pravdu. Pochvalovali si přitom, že dobrý duch tety Kláry je pořád s nimi, i když už sama paní Nebojsová spí svůj věčný sen.

Pouto mezi nimi je velkou záhadou přesahující znalosti medicíny. Údajně cítí stejnou bolest a dokáží se na dálku telepaticky spojit. Řeč je o jednovaječných dvojčatech. Více ZDE...