Starý muž ležel v ložnici, o dění kolem už netušil nic. Lékař, kterého přivolali, konstatoval, že smrt se dostaví brzy. Nic nového. Přítomní s tím dávno počítali. Nemoc se vyléčit nedala a tatínek si přál zemřít doma.

Když naposledy vydechl, držela ho za ruku jenom manželka. Byla s ním, jak slíbila, dokud je smrt nerozdělí. Oči měla dávno vyplakané. Políbila muže. Těžce vstala a vrátila se k ostatním. „Odešel,“ sdělila jim prostě. S tatínkem, dědečkem a tchánem se už rozloučili dříve, proto nikdo do ložnice nezamířil. Jen doktor vešel, brzy se ale vrátil a vypsal úmrtní list. Do kolonky s časem smrti napsal: „11.45 hod.“

Čerstvá vdova se vzdálila převléknout do černého a nejstarší syn se rozhlédl po ostatních a řekl, že by měli zavolat pohřebáky. Ti sdělili, že přijedou během půlhodiny. Dcera zesnulého odešla do pokoje za maminkou, aby společně připravily sváteční šaty pro tátu. Ostatní dolili skleničky a s očima upřenýma na dveře ložnice připili na nebožtíka. Aby měl dobrou cestu a že už ho nic nebolí.



V druhém patře paneláku bydleli Horníkovi. Manželé, penzisté. Na zvonění šel dveře otevřít pán.

„Josefe, to je ale překvapení! Říkali, že jsi na smrt nemocný,“ uvítal návštěvníka ze čtvrtého patra.
„Lidi toho napovídají,“ odbil repliku příchozí a vešel do bytu. Chvíli mlčky postáli na chodbě, potom je Marta volala dál. Sedli si všichni tři u kuchyňského stolu, tak jako v minulosti mnohokrát. Hodiny hlasitě odbily dvanáctou, čas oběda.
„Tak jsem si vzpomněl,“ začal Josef nesměle, „že jsem vám ještě nevrátil těch osm tisíc, co jsme si s Marií na jaře půjčili na vymalování bytu.“

Miloš Horník jen tiše přikývl, jeho žena Marta ale spěšně řekla, že to přeci nijak nespěchá, že ví, kolik toho utratili v poslední době za doktory a že s tím vracením to nemusí být tak horké.
„Ba ne, pořádek dělá přátele a vy dva jste v tomhle domě pro mne se Zdenkou ti nejlepší!“ nedal se Josef. Sáhl do zadní kapsy kalhot, vytáhl peněženku a na stůl vysázel osm tisícovek. „Tak a jsme vyrovnaní a bez dluhů,“ oddechl si, odmítl kafe, pohrdl i štamprličkou a rozloučil se s tím, že už musí jít.



Mužům z pohřební služby do jejich práce nikdo nemluvil. Zmizeli i s rakví za dveřmi ložnice jen co ověřili úmrtní list, vypsaný doktorem. Oblečení pro nebožtíka sebou brát nechtěli, prý bude nutné až před obřadem a kvůli němu stejně bude muset někdo z pozůstalých do kanceláře. Je třeba domluvit co a jak. Proti záloze, kterou jim sama nabídla vdova, však neměli nic. „Stačí pět, šest tisíc,“ řekli si o peníze. Nebožtíkův syn sáhl po peněžence, ale matka ho zarazila. „Ne, tohle je moje věc. Nedávno jsem vyzvedla nějaké peníze z bankomatu. Hned si vzpomenu, kde jsou.“ Skoro vzápětí se ťukla do čela a pronesla: „Jasně, tátovi jsem je dala do jeho peněženky a tu by měl mít v těch starých manšestrácích, co nosil na doma.“

Peněženka tam byla. V ní ale z deseti tisíc jen tisícovky dvě! Těch osm se nenašlo ani v ten, ani v následujících dnech. Jasno bylo až po pohřbu. Přišla Marta Horníková. Prý jak se to Josefovi stalo, vždyť když byl u nich a vrátil jim těch osm tisíc dluhu, vypadal naprosto zdravě...