Mnoho dětí mluví s malými společníky. Jedí s nimi neviditelné jídlo, honí se a hrají hry, vedou hovory. Většina imaginárních bytostí je přátelská, ne však všichni. Pokud dítě řekne, že se neviditelnému příteli nelíbí spolužáci nebo že mu není dobře, nemá se to podceňovat, protože vyjadřují svůj vlastní pocit pomocí fantazijní bytosti.

Šamani versus psychologové

Ještě nedávno přisuzovali vědci neviditelné přátele křehkým osamělým dětem. Změnili však názor o 180 stupňů: Přítomnost imaginárního kamaráda podporuje kreativitu, zlepšuje komunikaci dětí a pomáhá se empaticky vžít do druhé bytosti.
Rozhodně by rodiče neměli svým dětem neviditelné kámoše vymlouvat. Vede to k narušení důvěry mezi dětmi a rodiči a podkopání dětského sebevědomí. Ti nejschopnější z nás prý měli v dětství neviditelné přátele. Možná si vzpomínáte na ty své...

Co na to senzibilové? Přítomnost jiných bytostí ve společnosti dětí cítí a často s nimi komunikují. Neviditelní přátelé mají různé podoby: Dívky vídají mladší a křehké bytosti, chlapci spíš hrdinské osobnosti.




Nádherný je případ chlapce, který kamarádí s mužíčkem žijícím v lampě. Mužík je bílý, a proto ho nikdo ve světle nevidí, jen chlapec, protože má „jiné oči“. Bytosti mohou mít i podobu oživlých rostlin. Někdy děti vidí i své anděly strážné. Senzibilové vyjadřují často názor, že děti do 5 let jsou dosud ve spojení s jinými dimenzemi, odkud přišly.

Dětská touha po něčí společnosti nebo jejich silná zvídavost přivolá pak z jiného světa stejně energeticky laděné bytosti. Pokud by nás nezdeformoval okolní svět se svým „vědeckým poznáním“, udrželi bychom si dar komunikace s jinými bytostmi až do dospělého věku. Jsou mezi námi tací, kteří si ho ponechali.

Bytosti světla a temnot

Pokud přikládáme víru tomu, že takoví společníci existují, můžeme si být jistí, že nás neopustí, dokud je potřebujeme. Mohou nám dávat lásku, přátelství, legraci, zábavu a s tím vším také poznání o jiných světech. Tak to funguje v případě bytostí světla.



Jsou ovšem i bytosti z opačných končin. Je znám případ holčičky, která viděla ve starém stole ohavnou bytost čarodějnice. Často vyběhla ze svého pokoje s křikem a bušilo jí srdce. Rodiče jí uvěřili, když v pokoji jednou přespali a matka uviděla totéž. Vzbudila otce, aby mu čarodějnici ukázala, ale ta už byla pryč. Malé dceři pak čarodějnici popsala a popis se shodoval přesně s tím, co vídala dcera. V takových případech se však nejedná o neviditelného přítele, ale o temnou bytost nebo ducha, kterého dítě vidí díky své senzitivitě. Bytost může být připoutána k věci, místu nebo samotnému dítěti. Takové případy vyžadují řešení. Existují duchovní včetně katolických kněží, kteří se této problematice věnují.

Vraťme se k neviditelným přátelům – jejich vliv je jednoznačně pozitivní. Mnozí z nás se k nim vracejí v období puberty nebo různých životních pohrom. Znovu pak nabýváme schopnosti je vidět a mluvit s nimi. Věřme svému srdci. Přátel je třeba si vážit. I těch neviditelných.