Ilonce bylo devět, když její mamince, mé sestře, diagnostikovali tu nejhorší z nemocí. Prala se statečně. Dlouho to tajila, zvláště před dcerou. Ta ale nebyla hloupá, poznala, že máma je těžce nemocná. Stáhla se do sebe, s druhými se nebavila. Mne, jako tetu sice tak nějak respektovala, ale nic bližšího ke mně necítila. A proč taky.

Sestřin stav se zhoršil. Hospitalizovali ji. Hodně zhubla, rysy ve tváři se ji jaksi zostřily, pleť měla popelavou. Už mi nebyla ani trochu podobná. S Ilonkou jsme za ní denně chodily. Držela vždy maminku dlouho za ruku, hladila ji, na mne se ani neotočila. Dělala, že ke mně nepatří ani když jsme kráčely vedle sebe cestou ze špitálu. Naše vztahy prostě ideální nebyly.

Jednou jsme šly takto z nemocnice a cestou potkaly starší paní. Až když nás oslovila, poznala jsem v ní bývalou sousedku, dobrou známou naší matky. Kupodivu o Marice věděla všechno. Byla to taková svíčková bába, co v kostele snad trávila více času, než doma. Snad i proto, když mi poradila, že pokud chci vědět, zda sestra nemoc přemůže, mám zajít ke svatému Bartoloměji a podívat se na výraz Bohorodičky na obraze vpravo od oltáře, jsem se na ni dívala nedůvěřivě. Rozloučily jsme se, dál s Ilonkou kráčely mlčky, když tu najednou děvče jasně řeklo: „Půjdeme tam!“



Stačilo se podívat

Tak jsme šly. Hned druhý den. Raději bychom tam ale nechodily. Obraz jsme našly bez nesnází. Byl starý, tmavý, ale tvář Panny Marie z plátna zřetelně vystupovala. Vylekala mne! Moc. Byl v ní vepsán tak veliký smutek, že až bolel. Rychle jsem se podívala na Ilonku. Také nemohla od obrazu oči odtrhnout. A když jsme se konečně vrátily domů, natáhla se Ilonka na pohovku, otočila se ke stěně. Slůvkem nepromluvila, nereagovala ani na pozvání k večeři.

Za pár dnů Marika zemřela. Ilonka se k nám nastěhovala natrvalo. Moc to nefungovalo. S mými dvěma kluky si nerozuměla, manžela i mne prakticky nebrala na vědomí. Čas letěl, ale naše vztahy se nelepšily. Bolelo to i mrzelo. Dokonce jsem se přistihla při myšlence, že by bylo lepší, kdyby Ilonka vyrůstala v děcáku. Vždy jsem ale takové myšlenky rychle zahnala. Přeci jen jsme byli její nejbližší a jediná rodina.

Když jsem už nevěděla opravdu jak dál, vzpomněla jsem si na Bohorodičku z obrazu v nedalekém kostele. Cosi mi říkalo, abych za ní zašla. Ne sama, ale s Ilonkou. Jen jsme do kostela vešly, Ilonka se rozeběhla k obrazu. „Usmívá se, maminko, ona se na nás usmívá!“ vylétlo nečekaně z jejich úst.



„Jistě, holčičko, usmívá se,“ řekla jsem skrze slzy, co najednou zalily moji tvář. Znovu jsem se na Bohorodičku podívala. Skutečně hrál v její tváři úsměv. Šlo o hru světel, byla to mystika? Netuším. Vím jen, že jsem v tu chvíli plakala štěstím a slzám se nebránila. Ilonka mi řekla „maminko“. Snad se mi tedy přece jen podařilo její nešťastnou mámu alespoň trošku nahradit.

Od té chvíle už uplynula řada let. Ilona vyrostla, vystudovala, vdala se a já byla a dál jsem její mámou.