Smrt snoubence a pak… - Astrohled - Kartáři a Astrologové jen pro Vás!

Smrt snoubence a pak…

Jsou věci, které je dobré nechat být. Jenže. Touha nebo žal jsou natolik silné, že mnohá varování bývají opomíjena. Pokaždé to ale nedopadne tak dobře, jako v našem příběhu.



Svého snoubence Dana, tedy Daniela, jsem milovala. Šíleně. Když přišla ta zpráva, že se zabil na motorce, myslela jsem, že můj život skončí v psychiatrické léčebně. Tak moc to bolelo. Byla jsem rozhodnuta udělat i nemožné, aby se Dan z onoho světa vrátil. Že je to nemožné, jsem odmítala. Chyběl mi. Víc, než hodně!

Viděli to všichni kolem mě. Rodiče, známí i přátelé. Jejich snahy pomoci mi připadaly směšné. Copak vůbec mohli cítit to, co já? Až Milena, kamarádka ze školní lavice, nabídla řešení, které se mi zamlouvalo. Dala mi adresu mága, který prý dokáže i nemožné!

Pomoc mága

Dohodla jsem si s ním schůzku a dostavila se včas. V pološeru pokoje se zavřenými okenicemi mne přivítal muž neurčitého věku. Hubený, skoro vyzáblý, s dlouhým obličejem, na bradě s náznakem vybledlého a řídkého vousu. Na hlavě měl podivnou čepici. Zapálil svíčku, a když vyslechl mé trápení, dlouho se na mne němě díval. Ztracené peníze, pomyslela jsem si, ale rozhodla jsem se vyčkat, co bude dál.



Mág, říkal si Filion, koukal do hořícího plamínku a nejdříve sotva slyšitelně, později čím dál hlasitěji, cosi drmolil. Slova bez významu. Ta se náhle přenesla v jakousi zpívanou melodii. Znovu jsem začala pochybovat, že to vůbec bude k něčemu dobré. Ale vydržela jsem a dnes jsem ráda, že jsem neodešla dřív. Filion mi na konci sezení dal docela malou škatulku a přikázal, že ji nesmím za žádnou cenu otevřít. Na noc ji mám položit pod podušku a intenzivně myslet na Dana.

V Říši snů

Udělala jsem, co mág nařídil. Převalovala jsem se z boku na bok. Hlava mi třeštila, byla plná jména Dan, ale usnout jsem nemohla. Ještě víc jsem sevřela víčka a docela nahlas šeptala: „Dane, Dane, Dane...“ Nakonec jsem se přeci jen propadla do Říše snů!

Zdálo se mi, že jdu docela úzkou polní cestičkou k oslnivému světlu. Kráčím a slyším tichounké vyznání lásky. Šeptá je Dan. Jdu dál a dál. Zastavit se nedá. Nohy kráčí samy. Dokonce jsou stále rychlejší. Najednou stojím u jakési ohromné lastury. Vychází z ní oslnivé světlo. Stojím u ní blizoučko, mohu se jí dokonce dotknout. Neudělám to. Škeble se najednou začne sama otevírat. Pomalu, polehoučku a světlo mě bodá do očí. Skoro nic nevidím...



Stín

Najednou se v té záři objevil tmavší stín. Byl to Dan! Ukázal na dlouhou lavičku, která se objevila opodál. Usedli jsme. On hodně daleko ode mne. Potom jsem slyšela, jak říká: „Tady je moje místo. Tady mne potřebují. Vrátit se nemohu a nesmím. Nezapomeň na mne, ale zahoď svůj smutek! Po boku musíš mít jiného. A já? Já budu tvým andělem strážným...“

Poslechla jsem

Zmizel a já se probudila. Moc jsem se snažila znovu usnout a vrátit se do svého snu. Marně. Sáhla jsem pod polštář. Vytáhla škatulku a otevřela ji. Byl v ní malý přívěšek v podobě lastury ze žlutého kovu. Dodnes ji nosím na svém krku a, ač dávno šťastně vdaná, na Dana nezapomínám...

Jsou věci mezi nebem a zemí, které při troše štěstí vysvětlit lze. Příběh, který dnes přinášíme, mezi takové patří. Hrdinou je čtyřletý klouček, vypravěčem jeho chůva - přečtěte si článek Malý Nostradamus