Anička, sestra ze záhrobí - Astrohled - Kartáři a Astrologové jen pro Vás!

Anička, sestra ze záhrobí

Některá tajemství se stále nedaří prolomit. A věda nám v tom nepomáhá. Marně třeba hledáme odpověď na otázku, co cítí člověk v kómatu. Proto je docela možné, že vše je jinak, než si představujeme.



Je to už dávno, ale na léto, když mi bylo čtrnáct, nikdy nezapomenu. Naší rodině se konečně podařilo mít volno v jeden čas, a společně jsme vyrazili na alespoň týdenní dovolenou. Cílem byla chata, kterou nám na druhou polovinu srpna pronajala mámina kolegyně z práce. Našim postarším vozem jsme vyrazili včas, autíčko nás ale podvedlo pár kilometrů před cílem. Zastavilo se na mostě. Táta se pustil do opravy a já s mámou vyrazil luční cestou k jezeru do míst, kde měla chata stát. Šli jsme dlouho, chvíli loukou a chvíli lesem, cestou nikoho nepotkali, a když už jsme byli opravdu unaveni, krajina se otevřela a na břehu přehradní nádrže jsme spatřili náš cíl.

Zvláštní chata

Chata byla patrová, celé přízemí tvořila jedna velká místnost. Kuchyně, jídelna i obývák v jednom. V patře jsme pak našli tři místnosti, vlastně dvě, protože ta jedna byla přepažená. Ne, že by byly všude pavučiny, ale bylo vidět, že uvnitř dlouho nikdo nebyl. Máma mi řekla, že se všude musí vyvětrat, mám na to dohlédnout, sama že se vydá zpátky za tátou. Když odešla, vrátil jsem se do patra. V ložnici, kde se určitě usídlí rodiče, jsem nic zajímavého nenašel. Jedna z těch menších místností byla zamčená, druhý pokoj, o kterém jsem rozhodl, že bude můj, ale překvapil. Byl naprosto čistý, postel sněhobíle povlečená, nikde ani smítko. Byl jsem unavený, a rozestlaná postel lákala.



Cesta tam a zpět

Ráno mne překvapila hotová snídaně na jídelním stole. Pomyslel jsem si, že rodiče konečně dorazili. Nebyli ale uvnitř, nebyli venku a marně jsem je hledal i v ložnici. Našel jsem ale pokoj vedle mého otevřený. Byl prázdný. Přesto jsem poznal, že v pokoji musel vcelku nedávno někdo být. Jeho zařízení a vyrovnaná řada panenek, prozradili, že patří malé holce.

Vyběhl jsem z chaty a byl rozhodnut jít rodičům naproti. Trvalo to dlouho. Rozhodně mnohem déle, než včerejší cesta sem. Přesto jsem most, naše auto a rodiče nenašel. Přitom jsem kráčel po jediné polní cestě a ztratit jsem se proto nemohl. Ke všemu se náhle přede mnou objevila...chata! Ničemu jsem nerozuměl. Automaticky jsem se ke stavení otočil zády a znovu se rozeběhl. Bylo to začarované. Po další hodině jsem dorazil znovu k pronajaté chatě. Měl jsem toho dost, vešel dovnitř a protože byl už zase večer, vrátil jsem se do svého pokoje a s myšlenkou, že až se probudím, ten podivný sen zmizí, se vrátil do peřin.

Kdo je ta dívenka

Najednou jsem byl vzhůru a cítil, že se mne někdo dotýká. Bylo to děsivé, protože jsem nedokázal otevřít oči. Někdo otevřel okno. Konečně se mi podařilo zvednout víčka. Vše kolem bylo rudé. Pomalované tmavou červenou barvou nebo snad krví? Do nohou se mi vrátil cit, na nic jsem nečekal a vyrazil do noci. Jak dlouho jsem běžel, nevím. Najednou se ale zleva objevily světlomety blížícího se auta. Jelo moc rychle. Pak jsem pocítil náraz a šílenou bolest. Trvalo ještě pár vteřin, než jsem ztratil vědomí.



Když jsem zase přišel k sobě, ležel jsem ve své posteli v prvním patře chaty. Na sobě ani škrábanec. Přitom jsem bezpečně věděl, co se mi uprostřed noci stalo. Věděl, ale nechápal nic. Dole pod schody na mne čekala asi desetiletá dívenka. Vůbec mi to nepřipadalo divné. Podíval jsem se jí do očí a ona řekl: „Musíš se probudit!“ Dobrý nápad, dokonce jsem jí za to poděkoval, vyšel ven a zamířil k vodám přehrady. Byly studené, ale já plaval dál až tam, kde byla pořádná hloubka. Potom jsem si lehl na záda a nechal svoje tělo pozvolna klouzat pod hladinu. Najednou voda zmizela, kolem sebe jsem měl jen bílo, a pak se znovu objevilo to děvčátko. Vznášelo se ke mně vzduchem, a když bylo těsně u mne, objalo mne.

Probuzení

Bylo to jako rána elektrickým proudem. V myšlenkách se mi promítl celý dosavadní život. Viděl jsem kamarády ze školy, tátu i mámu a také to děvče. Najednou jsem věděl, kdo to je. Anna, moje sestřička Anička! V tom okamžiku jsem viděl, jak táta, máma, Anička i já jedeme autem, vjíždíme na most, protijedoucí vůz do nás prudce vráží a naše auto s námi uvnitř padá z mostu do řeky. „Bratříčku, probuď se, už je čas!“

Před očima se mi zatmělo, a když se vše vrátilo k normálu, byl jsem v nemocnici. Řekli mi, že oba rodiče i má sestra Anna zahynuli v automobilové nehodě, že jsem přežil jen já, že jsem byl dva roky v kómatu a že nyní už budu muset nějak žít dál, osvobozený z těžkých snů, ale nadále sám...

Kdyby tak lidé více poslouchali své předtuchy. Ukazuje se, že tento užitečný dar spojený s pravou mozkovou hemisférou, mají všichni. Ne všichni jsou však ochotni mu naslouchat. Přečtěte si článek: Jen tušíme, nebo opravdu víme...