Naší magičtí předkové Slované

Roky postupně ubíhaly a tak se Slované rovnoměrně rozšiřovali z prarodiny dál, všude tam, kde dneska známe jejich existenci. A jak se rozšiřovali a postupně vyvíjeli, asi se začali pěkně nudit, nebo, kde se to v nich vzalo? Vytvořili si nějaká božstva, nebo se snad ta božstva na ně svalila sama. A od té doby se těm božstvům věřícně modlili. A ta božstva se smilovala a obdařila Slovany nadlidskou mocí a tak prostí a stále se vyvíjející lidé, začali v sobě objevovat magické schopnosti a otevřela se jim též brána k poznání přírodních vesmírných sil. Tyto síly podpořené božskou mocí Slovanům zevšednily a začaly přecházet z generace na generaci v podobě pevně stanovených zvyků, rituálů a mystických obřadů. Některé z tehdejších slovanských obřadů známe.

Mezi lidmi se provádějí dodnes, akorát pod jinými názvy a někdy jsou i transformované do svátků pohanských. Třeba pálení čarodějnice – dříve slovanský svátek vítání jara a pálení kruté báby zimy. K transformaci svátků došlo velmi logicky a jasně, tehdy, když se Slované rozšířili do téměř střední Evropy a na zelených pláních Pohanů, mezi Slovanům neznámými pahorky se s nimi, snad v dobrém, střetli. Začali se mezi sebou různě mísit, kulturně se navzájem obohacovat a dostali se i na rituály a mystické praktiky, některé z nich si navzájem značně promíchali. Od té doby je však měli za své a historicky jim byly též čestně uznány.



Mystický svátek síly plození, lidově svátek Jana Křtitele, nebo Ivana Kupaly

Je to starodávný slovanský, později pohanský rituál, který je v dnešní době stále uznáván a příznivci Slovanů uctíván. Tento magický den patří hlavně omladině, které jednoduše haraší. Chlapci a děvčata vyběhnou ven do vsi a polévají se navzájem vodou a shazují do rybníčků. Všechna vzájemná provokace se provádí s vírou v plodivou sílu vody a sílu daného dne. Mysticky nabitá atmosféra dokáže některé dívky a chlapce uvést do podivného transu, díky kterému se nejedna panna dostane do požadovaného (požehnaného) stavu. No není to opravdu krásný zvyk, nabitý silnou mocí?

Rituál velké sklizně

Provádění této mystické praktiky vyžadovalo od Slovanů v jejich víře v boha Velese, ke kterému vzhlíželi každý podzim, obětování plodného a mohutného zvířete, nejlépe dojné krávy. Velké obětování se provádělo na kamenném oltáři v hluboké noci, nejlépe za svitu měsíce. Tento tehdy velmi důležitý obřad se prováděl vždy na podzim, kdy dozrávala úroda. Plodonosná a nasycená krev hrála velkou roli. Slované věřili, že se země nabije plodivou energií a žádali od boha ochránce, aby příští rok země plodila dál. Dnes se tento obřad již nevyužívá, poněvadž mystickou moc zaměnila agrární věda o plodinách a hnojivech.



Věštecké praktiky

Věštění u Slovanů se považovalo za nejsilnější a nejtemnější mystickou moc. Když se po slovanském věštci, nebo věštkyni vyžadovalo předvídání budoucnosti, museli se tito zdatní mágové obrátit na zlé a jiné přírodní duchy. Většinou se věštec vydal, v hlubokém transu, do světa nehmotného a někdy i do dalekého záhrobí a tam prosil síly a rady zemřelých osob a různých démonů, díky kterým po návratu mohl sdělit konkrétní budoucí událost. Věšteckou sílou byly však obdařeny někdy i mladé neposkvrněné panny, které se za temných nocí vydávaly k rybníčkům a jezírkům, ač v létě, či v zimě, zaříkávali vodu všeživitelku a prosili ukázat tvář ženicha osudem souzeného. Občas se však stávalo, že se dívky z této věštby nevrátily. To možná vodníček, nebo lesní mužiček, byl rychlejší, než mladíček vytoužený, anebo zaleknutí ducha zlého dívky do vody lapilo. To dneska nikdo jistě neví.