Zbyšek Zábojník boural maso na jatkách dlouhých dvacet let. Byl vyučený řezník a do masokombinátu nastoupil hned po škole. Neplatili ho špatně, domů kromě peněz nosil i naturálie. Proto se jeho rodině nežilo zle. Zařízený byt, auto, chalupa, dovolené u moře. Přesto přišel den, kdy Zbyšek profesi opustil. Doma nic moc nevysvětloval. Řekl jen, že už to dělat nemůže. Ani manželce se nesvěřil se snem, který se mu zdál týden předtím, než podal výpověď.

Stál v tom snu na veliké louce. Kolem dokola ohradník pod proudem. Stál a cítil přímo živočišný strach. K vratům se blížil náklaďák, na korbě několik krav. Všechny se na něj dívaly smutnýma očima. Pochopil, že teď je řada na něm. Zařadí se vedle nich na tu korbu a odvezou ho na jatka. Co ho tam čeká, věděl moc dobře. Chtěl se rozeběhnout, utéct. Nohy ho neposlouchaly. Se vzrůstajícím děsem sledoval, jak si pro něj jdou dva svalovci s biči. Konečně křeč povolila a on se dal do běhu. Jak dlouho jeho útěk trval, netušil. Zastavil se až v jakési chalupě, co stála o samotě. Vpadl dovnitř. Dům byl plný neznámých lidí. Za stolem ovšem seděli lidé, jejichž obličeje důvěrně znal. Jeho dávno mrtví rodiče, starší bratr, co zemřel před rokem, a za nimi viděl i jednu ze svých babiček a byl tam i jeho děda. Děs ho opustil, začal se dokonce usmívat. Jenže ta chvíle štěstí byla kratičká. Otec, jeho táta, mu řekl přísně, že jeho čas ještě nenastal a nekompromisně mu ukázal dveře. Neposlechnout nepřipadalo vůbec do úvahy. Otočil se a vyšel do světla. Bylo oslepující. Plné slunce. Očarován vstoupil na louku plnou kvítí a pochopil, že mu už nic nehrozí. A poznal ještě cosi...



Na stěhování na chalupu trval. Byt nechal synovi a s ženou odešel na venkov. Práci si našel v lese a všechen volný čas věnoval výsadbě stromů. Pracoval do úmoru, den za dnem, rok za rokem. Jeho chalupa už nestála na volné louce, byla uprostřed rostoucího lesa. A Zbyšek sázel stromky dál. Pořád. Za každé zabité zvíře na jatkách jeden! Potom přišel den, kdy se mu v lese při práci udělalo špatně. Moc špatně. Pochopil, že umírá. Celého jeho těla se zmocnila bolestivá křeč, upadl na zem, schoulil se a čekal až přijde konec. I když měl zavřená víčka, viděl, jak odkudsi přilétlo cosi jako blesk, anebo sluneční paprsek. Prošel jeho tělem, zasáhl srdce, potom hlavu a odlétl pryč. Zbyškovi se udělalo dobře. A věděl, že ho cesta do té divné chalupy nyní ještě nečeká. Ještě ne. Ještě těch stromků nezasadil dost! Dal se do práce.