Slova pronášená naráz

Ve filmu to patří k oblíbeným zápletkám, kdy se snaží autoři oživit scénu a nechat mluvit některé postavy dvojhlasně. Slova, která pronáší naráz, jsou většinou charakteristické pro obě postavy a dokládají jejich blízký vztah, ovšem ne vždy to ve filmu vyjde tak přesně jako ve skutečnosti.

Ve skutečnosti si totiž nedáváme žádný signál, ale slova nám plynou ze rtů naprosto automaticky, akorát pak přichází okamžik údivu, protože toho druhého slyšíme jako stereo našich slov. Zatímco část vědců pro to má jednoduché vysvětlení – náhoda, případně sdílení slovní zásoby, ti, co to zažili, užívají raději termín – být na stejné vlnové délce.

Telepatie jinak

Telepatii netřeba sáhodlouze představovat, nejstručněji ji můžeme vyložit jako čtení myšlenek. Dovednost, která sice zatím patří jenom do výbavy mágů, přesto na sobě ale někteří určité telepatické schopnosti pozorují. To, když poznají na co ten druhý myslí.


V souvislosti s telepatií bývají také často zmiňována slova pronášená naráz. Sice nejde o telepatii v původním slova smyslu, ale vzájemné čtení myšlenek je nasnadě, navíc načasované podle nejpřesnějších stopek.

Tyto vnitřní stopky jsou o to tajemnější, že slova, která v tu chvíli dotyční pronášejí, mívají i stejnou intonaci. To se dá ideálně vysvětlit tím, že se dobře znají a časem se jejich způsob řeči i intonace sladil, ovšem záhadou zůstává, proč v dané situaci sáhnou oba shodně po daném výrazu a ne zrovna třeba po jiném.

Zná to každý

Malý příklad ze života najdete všude kolem sebe, stačí pozorně naslouchat, i když možná jste již něco podobného zažili s někým sami a pak si dobře pamatujete ten slavnostní a trochu záhadný pocit, kdy se vám něco podobného povedlo a vaše okolí vás podezíralo z dlouhého secvičování.


Tak například na otázku – Kdy přijdete? Zazněla dvojhlasná odpověď – Ještě nevíme. Na vyprávění nějaké historky stereo údiv – Nepovídej! A na nepříliš šťastný pracovní pokyn – Jo, až naprší a uschne!

Jsou v tom čáry?

Dané dvojhlasy se nevyskytují jenom u milostných dvojic, jak by se mohlo zdát, ale hojně i u přátel či rodinných příslušníků. A co je nejzáhadnější, najdeme i příklady dvojhlasů u lidí, kteří se vidí třeba poprvé v životě, takže argument o vzájemném sdílení slovní zásoby a intonace, je poněkud plochý.


Skoro jako kdyby byly za tím vším nějaké záhadné čáry, kdy v jeden magický okamžik se duše na sebe vzájemně napojí a reagují naprosto shodně. Ostatně pokud bychom propátrali literaturu o těchto jevech, narazili bychom i na zajímavé texty ohledně podobně sdílené inspirace, zde se nejedná již o pronášení stejných slov v daném okamžiku, ale například o různé vynálezy.

Je možné dohledat několik případů, kdy si nechávají lidé patentovat určitý vynález, který vykoumali a v tu samou chvíli někdo jiný, v jiné části světa dělá to samé. To nahrává teorii, že všichni jsme součástí jednotné energie a i bez čar tak máme v určitém okamžiku tendenci reagovat na určité věci či podněty jednotně.