Místa lásky

Hřbitovů se lidé bojí, přitom tam často bývá pozitivní zóna. Tato místa poznala sice dost slz, ale také opravdové lásky. Lidé se tu modlí, vypráví svým zesnulým, vzpomínají na hezké společné chvíle. Sedí a v tichu rozjímají, což se hodně blíží meditaci a možná je to mnohdy totéž. Jedná se také o posvěcenou půdu, na to nesmíme zapomenout – aby se tomuto místu vyhnulo všechno zlé a mrtví mohli v klidu spát.

Těžko říct, co bylo dřív – zda kladně nabité místo, které se později stalo hřbitovem, anebo hřbitov, který se stal v důsledku modliteb a požehnání svatým místem. Hřbitov bývá v městech a vesnicích spojen přímou čarou s kostelem, většinou cestu lemují staré rozložité lípy až ke hřbitovní bráně.

Vnímavému člověku už sama chůze po cestě ke hřbitovu přináší hluboké a klidné vjemy. Uprostřed hřbitova je vždy umístěn kříž, který tvoří duchovní srdce tohoto místa. U něj se odehrávají dušičkové obřady. Posedět u tohoto kříže, třeba i v noci, pokud je hřbitov přístupný, za cvrkání cvrčků a šumění starých stromů, a nahlédnout do vlastního srdce, to je duchovní prožitek, který by měl vyzkoušet každý. Pokud máte strach z duchů mrtvých, přejte jim mír a oni budou totéž přát i vám. Zaručeně to pocítíte.


Láteřící nebožtík

„Mamko, netop v tom krbu,“ zaslechla jedna hospodyně z Chichesteru, když byla po týdnu uctít památku nedávno pochovaného manžela. Rozhlédla se, kdo to mluví, právě začal sychravý listopad, kolem zářila dušičková světélka a ona si zrovna v ten moment říkala, jak si doma pěkně zatopí, když uslyšela ten hlas. „Povídám, netop v tom krbu!“ ozvalo se trochu naštvaně.
„Myslel jsem, že bude měna, tak jsem vybral všechny úspory a schoval jsem je tam!“
„Jsi to ty, tatínku?“ zeptala se bázlivě.
„Kdo by to asi byl!“ odsekl nerudný hlas. „Stojíš snad u mýho hrobu, propána!“
„Jsi to ty,“ řekla ta užaslá žena. „Takhle se nikdo jiný rozčilovat neumí!“
Po příchodu domů rozebrala malou hraničku třísek a polínek, kterou pečlivý pán domu nachystal, než ulehl na smrtelné lože. A bylo to tam! Deset ruliček padesátilibrovek pěkně stočených a omotaných červenobílým provázkem.

Ve Volarech se nesázejte

Jiný případ jsou hřbitovy, kde jsou pohřbeni lidé, kteří zemřeli za velkého utrpení, například byli zabiti při pochodech smrti. Jeden takový je třeba ve Volarech. Hned při vstupu na člověka padne stísňující pocit. Mobily zde nefungují, baterky zhasínají, i svíčku jako by vám v ruce sfoukl náhlý průvan. Občas se nejdou party výletníků, kteří se sázejí, kdo v noci na tento hřbitov půjde. Kvůli podivným energetickým úkazům, zvukům a šepotům se obvykle dál než ke vrátkům nedostanou. A ještě tu platí jedna přímá úměra: Čím dále člověk dojde, tím rychleji utíká nazpět.


Zářící anděl

V Jiřetíně pod Jedlovou jsou na kouzelném venkovském hřbitůvku v jedné části pohřbeny jeptišky řádu Bosých karmelitek, které sem kdysi byly poslány na dožití, a také sestry z kongregace Dcer Božské Lásky, která od konce 18. století napravuje padlé dívky. Skoro nikdo už na ně nevzpomene a málokdo z návštěvníků sem zajde. Ale právě tohle místo je z celého hřbitova nejkouzelnější. Zážitek z tohoto místa bývá tak silný, že už pár lidí srazil na kolena.

Skromné hroby jeptišek jsou u zídky, na které stojí socha anděla v životní velikosti. Když zapadá slunce, schová se těsně před tím, než zajde, za sochu anděla, a ten se rozzáří oslepujícím jasem. Pak jsou v jeho záři vidět obrysy jeptišek, které žehnají každému, kdo se přijde k jejich hrobům pomodlit, nebo si jen připomenout jejich jména. Celý život konaly Boží práci a zemřely smířené, snad proto je tento hřbitov místem požehnání.