Kdo byl ten host - Astrohled - Kartáři a Astrologové jen pro Vás!

Kdo byl ten host

Pamatujete na Smrťáka z půvabné filmové pohádky Dařbuján a Pandrhola v podání Václava Lohnického? Na vyhublého, trošku shrbeného muže s holou hlavou pod obnošeným slamáčkem a kosou přes rameno? Máte ho před očima? Tak takový hrdinu dnešního příběhu nenavštívil...



Libor Landa seděl v kanceláři své nedávno otevřené kavárny. Vybudoval ji v objektu na rohu dvou frekventovaných ulic v centru města. Rekonstrukce stála hodně, nájem vysoký, a tak nesl s jistou dávkou nelibosti, že přes vytrvalý déšť venku i půl hodiny po otevření zela provozovna prázdnotou.

V prázdné kavárně

Libor seděl za stolem se zapnutým počítačem, usrkával kávu od baristy Milana a čekal, až mu z kuchyně cukrářka Růžena přinese kousek nového dortu. Pomyslel si, že udělal moc dobře, že tu postarší paní do mladičkého kolektivu přijal. Snažila se přicházet pořád s něčím novým a to se cenilo. Dvě mladičké servírky připomínaly spíše dlouhonohé modelky a Milan? Barista s figurou z fitka...

Co vlastně dělají, když nedělají? Na ploše monitoru kliknul na ikonu kamery a připojil se tak na vnitřní kamerový okruh. Jednoduchým klikáním myší přepínal obraz, zprostředkovaný několika průmyslovými kamerami. V sále měl čtyři, pátou nad barem, šestá byla v přípravně, sedmá nad hlavním vstupem a osmá zvenčí snímala dveře jeho kanceláře. Rychle tak zjistil, že provozovna je pořád bez hostů, servírky a i Milan si hrají se svými mobily, jen paní Růžena se točí nad čímsi v kuchyni.



Nikdo si jí nevšímá

Náhle na monitoru zaznamenal pohyb. Zvětšil obraz a podivil se. Uprostřed kavárny stála dívka a dívala se přímo do kamery. Její pohled byl tak nějak divný. Chladný. Nebyl to vůbec pohled člověka, který netrpělivě čeká, až si ho někdo všimne. Přesto se Libor tak trochu naštval. Kde jsou jeho manekýny, co ty holky dělají? V záběru kamery je nenašel. Už už chtěl vstát a vydat se na plac, ale něco ho zarazilo. Podíval se lépe na dívku.

V podstatě obyčejná mladá žena. Delší nazrzlé vlasy na ramena, v bílém triku s nějakým anglickým nápisem a béžových balerínách. Bez kabelky a...Teď mu ta podivnost došla! Venku lilo jak z konve a ta dívka byla úplně suchá a bez deštníku!

Copak se vše zbláznilo?

Bylo to divné. Skutečný šok přišel záhy. Uprostřed kavárny stojící dívka byla v záběru všech čtyř kamer, jenže ne tak, jak by měla. Nevěřícně zíral na monitor, když si uvědomil, že ke všem čtyřem kamerám je ten zvláštní host ve stejný čas otočen tváří a upřeně se do každé kamery dívá. Nemožné a přesto skutečné! V tu chvíli jakoby dívka zaznamenala Liborův údiv. Rty se jí pohnuly a v její tváři se objevil úsměv. Byl divný, jako sama dívka. Zlý a mrazivý.

Na Libora toho už bylo moc. Začal zběsile přepínat na další kamery, hledal někoho ze zaměstnanců. Žádný z nich v záběru kamer ale nebyl. Dokonce jindy plný chodník před vchodem byl prázdný. Kam všichni zmizeli? Dobrá, zaměstnanci si udělali nějakou schůzi v šatně, kde kamera chyběla, kde jsou ale lidé z ulice? Zmateně začal přepínat kamery v opačném sledu. Dělat to neměl. Šok byl stále větší.



Byla všude

Záhadná dívka stála ve všech záběrech. Všude se dívala upřeně do kamery, dokonce venku na chodníku a také před dveřmi do jeho kanceláře... Libor nemohl uvěřit tomu, co vidí. Na záběru poslední kamery začala dívka otevírat dveře. Ty, které je dělily. S jistou a nepochopitelnou hrůzou se na ně podíval. Ani se nehnuly. Na monitoru však už byla dívka u něj v kanceláři. Jenže v ní byl pořád sám. Očima těkal z monitoru na zavřené dveře a šokovaně sledoval dva rozdílné děje. V počítači kráčela dívka k jeho stolu, ve skutečnosti ale nikoho neviděl. Cítil jen, že se stane něco strašlivého. Ale nestalo se nic.

Do toho se ozvalo zaklepání! Leknutím naskočil. Vešla paní Růžena s kouskem dortu na talíři a položila ho šéfovi na stůl. „Stalo se něco, pane Lando? Vypadáte, jako byste viděl přízrak!“ Libor odpověděl, že asi na chvilku usnul a měl nepříjemný sen. Jen to dořekl, otočil hlavu k monitoru. Za další okamžik byl mrtvý!

* * *
Doktorům ze záchranky poté paní Růžena řekla: „Co na tom monitoru viděl, nevím. Vím jen, že najednou vykulil oči. Nepřirozeně. Moc. Jakoby mu měly vyskočit u důlků. Prsty se chytil okraje stolu tak silně, že mu až zbělely. Hlavu stáhl mezi ramena a potom, potom celý zvadl a zhroutil se na zem. Když jsem se nad ním sklonila, už nedýchal...“

Žijí knihy po svém, mají své vlastní osudy a svůj svět? Zjistěte to v našem článku: Kudy chodí knihy...