Byl to Josífek - Astrohled - Kartáři a Astrologové jen pro Vás!

Byl to Josífek

Mrtví prý zůstávají se svými blízkými na tomto světě v kontaktu. Koluje na to téma spousta příkladů. V jednom se například zemřelý dědeček přijde přímo v porodnici podívat na svého vnuka, v jiném přítomnost dávno zesnulé babičky označuje vůně jejího oblíbeného mýdla. Spousta vyprávění je o tom, jak se krátce po své smrti chodí mrtví rozloučit s těmi, se kterými to za živa nestihli. Náš příběh je právě takový.



Nepříliš velká místnost se topí v hustém pološeru. Ta neveliká lampa, tolik podobná staré petrolejce, stačí stěží na osvětlení stránek otevřené knihy a ubrusu pod ní. Nad knížkou se sklání žena. Zdaleka ne mladá. Zaoblená záda, prošedivělé vlasy stažené do pevného drdůlku, na nose silné brýle na čtení. Sedí na židli v čistých, ale už obnošených šatech a zástěře, kterou si vzala na sebe, když myla nádobí po večeři.

Zařízení pokoje lze v tom nedostatku světla spíše tušit, než skutečně vidět. Něco jako hodně stará komoda, u stolu další, neobsazená židle, starobylý příborník, sporák a v nejtemnějším rohu kanape. Na něm tiše leží nepřikrytý, oblečený a jen zutý muž, otočený tváří ke zdi. Oddechuje pravidelně a zdá se, že tvrdě spí.

Přítomný klid a mír je nehybný. Vlastně byl by, nebýt kmitajícího stínu plamínku malé svíčky, zapálené pod zarámovanou skupinovou fotkou. Ta visí na jediné volné stěně naproti oknu. Tohle malé a neposedné světýlko ale neprozradí, kdo všechno na té fotce je. Žena, skloněná nad románem, to samozřejmě ví a zná i důvod, proč hned poté, co manžel po jídle ulehl a usnul, tu malou svíci zapálila. Počkat musela. Hudroval by, že zase dá na ty babské pověry. Jenže ona ví své. Josífek, její starší bratr, táhne mu už na osmdesát, onemocněl a odvezli ho do špitálu. Psala jí o tom sousedka. Rozjela by se za ním. Jenže je rozděluje celá šířka republiky. Tak alespoň pod svatební fotkou, na které je i bratr, co jí šel za svědka, zapálila tu svíčku. Také se krátce pomodlila. Za jeho uzdravení.

Co to bylo, neví. Jakoby ji studený větřík zavál do zad. Vzhlédla od rozečtené stránky. Něco hodně nejasného uviděla. Rychle si sundala brýle a pozorněji se zadívala do tmavého šera. U zavřených dveří někdo stál. Jak to, že neslyšela vrzání, tolikrát už přece muže prosila, aby panty namazal?! Zatímco nad tak hloupou drobností přemýšlela, dříve poněkud rozmazaná postava získala ostřejších obrysů. Už to viděla. Byl to muž, podle všeho hodně starý muž. Nevěděla to, spíše vycítila. Byl vysoký, nehrbil se. Na sobě měl vytahaný svetr neurčité barvy a světlé, snad manšestrové kalhoty. Bot si nevšimla a tváře také ne. Stál k ní bokem, směrem k ní se neotočil. Potom se dal pozvolna do pohybu. Prošel kolem sporáku, minul kanape, malinko postál u fotky na stěně, přešel k oknu a zmizel...

Zní to divně, ale vůbec nepocítila strach. Dokonce se štípla do tváře, aby se ujistila, že nespí a že to všechno není pouhý sen. Ale to až potom, co znenadání a bez jakékoliv příčiny plamínek svíčky zhasl. Vstala, ujistila se, že okno je pořád zavřené a kromě spícího manžela nikdo jiný v místnosti není. Znovu si sedla a vrátila se k tomu, čeho byla svědkem. Určitě se jí to nezdálo a nebyla to ani žádná halucinace! Co viděla, bylo naprosto reálné, i když! Uvědomila si, co ji na pohybu neznámého tolik zarazilo. Nebyl nijak přirozený. Muž, který se jí zjevil, vůbec nepohyboval rukama. Měl je nehybné, natažené podél švů kalhot. A co bylo nejzvláštnější, nekráčel, ale jakoby nesmírně pomalu plul těsně nad podlahou.

Ne, nemohl to být žádný zloděj, prostě ani nikdo živý! Duch, přízrak! Odkud se vzal a proč právě dnes? Podívala se rychle na hodiny na stěně. Ne, do půlnoci chybí ještě celá hodina.



Té noci pořádně neusnula. Měla strach zavřít oči. Bála se, že až je znovu otevře, uvidí přízrak, jak ji stojí v nohou postele. Probudila se až dlouho po svítání. Vzpomínku na noční historku zahnala. Šla do kuchyně postavit vodu na čaj. Když se podívala na stěnu se zarámovanou fotografií, vzpomněla si na svíčku, co v noci sama zhasla. Sáhla do šuplíku pro novou, že ji vymění. Překvapilo ji, že původní není vyhořelá. A v tom okamžiku se strašlivě lekla. Obě ruce si přiložila na hrudník, měla strach, že se jí srdce hnedle zastaví. „Josífek!“ vykřikla nahlas...

Potvrzení přinesla pošťačka. V telegramu stálo, že její bratr včera v jedenáct večer vydechl naposledy. Teď si už byla jistá. Přišel se s ní rozloučit! 

LÁKÁ VÁS SPATŘIT SVOU BUDOUCNOST? Ukážu vám ji! Zavolejte mi hned na tel.: 906 701 701! Kartářka Barbora