Babička je pořád se mnou - Astrohled - Kartáři a Astrologové jen pro Vás!

Babička je pořád se mnou

Stávají se věci, které by se logicky stávat neměly. Přesto existují. Snažíme se je vysvětlit. Když to nejde, použijeme slůvko „náhoda“. Většinou to stačí. To ale, myslím, není případ našeho dnešního příběhu.



Babičku, máminu mámu, jsem nikdy nepoznala. Narodila jsem se měsíc po její smrti. Přesto ji vděčím za to, že vůbec jsem. Moje máma svoji maminku hodně milovala. Když těžce onemocněla, chodila k ní do nemocnice denně. Při jedné z návštěv se své mamince začala omlouvat, že celý příští týden nebude moci přijít. Přiznala se jí, že je těhotná a na radu lékařů půjde na potrat. Moje máma totiž trpěla srdeční vadou a těhotenství a následný porod by pro ni bylo velké riziko. Tehdy ji prý babička vzala za ruku, pak pohladila po tváři, podívala se jí do očí a řekla: „To, moje holčičko, nedělej. Vše dopadne dobře. Narodí se ti děvčátko. Nebudou s ní žádné starosti. Přinese ti jen radost a až přijde i tvůj čas, bude to ona, kdo si sedne na pelest tvojí postele. Věř mi, prostě to vím!“

Babiččino dítě

Stalo se, jak babička předpověděla. Rodiče mi se smíchem dlouho říkávali „babiččino dítě“ a já k té ženě z fotografií už od malička cítila vřelý vztah. Možná i proto, že v naší rodině se o ní mluvilo jen hezky a na její hrob jsme chodili nejen jednou do roka.

Sice jsem byla jedináček, máma další děti opravdu mít nemohla, ale na mé výchově se to nijak neodrazilo. Vyrůstala jsem jako jiní, ve škole jsem problémy nikdy neměla a tak jsem z máminých úst často slýchávala, že babička měla prostě pravdu. Roky ubíhaly, já vyrostla, vystudovala, vdala se. S mým manželem jsme rádi cestovali. Dřív jen tak vlakem a do kempů pod stan. Později, to už jsme si mohli dovolit koupit auto, jsme vyráželi za hranice. Samo sebou do zemí, do kterých to před devětaosmdesátým šlo. Byli jsme na Jadranu, u Baltu, Balatonu a pak přišlo na řadu Polsko a s ním i jeho historické centrum Krakov.



Známý neznámý Krakov

Jako každý návštěvník tohoto města jsme i my zamířili na Vavel. Auto jsme nechali na nejbližším parkovišti a pěšky se vydali do kopečka na levém břehu Visly. Z prohlídky Královského paláce a katedrály sv. Stanislava a Václava jsem ale moc neměla. Nechápala jsem to. Historické památky mne vždycky přitahovaly silou magnetu. Tentokrát ale ne. Cítila jsem jakýsi nevysvětlitelný neklid. Cosi uvnitř mi říkalo, že tohle není to místo, které bych v Krakově měla navštívit.

Po prohlídce jsem k našemu autu skoro běžela. Muž se divil, ale zatím neříkal nic. Vjeli jsme do historického centra a hledali místo k parkování co nejblíže hlavního náměstí. V plánu jsme měli prohlídku gotického oltáře z lipového dřeva v kostele Panny Marie, návštěvu sedmdesát metrů vysoké radniční věže s rozhlednou a opomenout jsme samozřejmě nemohli ani proslavenou starobylou tržnici Sukiennice. K mému velkému překvapení a ještě většímu manželovu jsem ale řekla, že to všechno počká a ať jede dál ulicí, na kterou jsem ukázala prstem. Podíval se na mne a řekl, že určitě zabloudíme. „Nezabloudíme,“ oponovala jsem mu. „Na první křižovatce se dáme doleva a pak se dostaneme na paralelní ulici, co nás dovede zpátky k náměstí,“ dodala jsem přesvědčivě.

Měla jsem pravdu

Muž se na mne podezíravě podíval, pokrčil ale jen rameny a jel, kudy jsem řekla. Projížděli jsme ulici, kterou jsem dobře znala! Jak? To netuším. V Krakově a v Polsku vůbec jsem dříve nikdy nebyla. Ale vše mi bylo povědomé. Pravda, jen domy byly upravenější a barevnější. Najednou jsem vykřikla, ať manžel zastaví. Když jsme zaparkovali, ukázala jsem na dveře jednoho z domů a řekla: „Ve dvoře toho domu je malá fontána a v ní mosazná rybka a z její tlamičky crčí voda!“



Manžel na to neřekl nic, otevřel dveře neznámého domu, přede mnou prošel chodbou a dalšími dveřmi vešel první na dvůr. Následně se šokovaně zastavil. Kašna tam stála! I s tou rybičkou! Jen byla trochu ošuntělejší a voda v ní nebyla...

Po návratu z dovolené jsem se s neobyčejným krakovským dobrodružstvím svěřila mámě. „Tvoje babička prožila dětství v Krakově nedaleko nějakého velikého náměstí. Víc o tom nevím. Jen to, že ještě jako školačka se s rodiči přestěhovala do Čech, odkud její táta pocházel. Nejdřív bydlela v Náchodě a až se vdala, přestěhovala se sem do Prahy, kde jsem se narodila já a pak i ty.“ Potom se ještě máma na chviličku zamyslela a dodala: „Já vždycky věděla, že babička je pořád s námi!“

Ne, nechci hledat vysvětlení této neuvěřitelné historky. Prostě jsem se při návštěvě Krakova do jeho ulic dívala babiččina očima. Tak to bylo!

Přečtěte si svůj měsiční horoskop a zjistěte, co vás čeká a nemine v měsíci březnu. Horoskopy ZDE