Pavel byl můj soused. Sympatický třicátník, který se do novostavby nastěhoval do jedna plus jedna. Mazdu nechával dole na placeném parkovacím místě. Nosil značkové oblečení. Viditelně se mu dařilo dobře. Do řeči s jinými nájemníky se dával rád, a pokud někdo z nich potřeboval pomoc, byl to Pavel, který nikdy neřekl ne. Zvláštní bylo jen to, že za ním nechodili žádné návštěvy.

Ani já u něj v bytě nikdy nebyl, on u mne párkrát. Proto jsem věděl, že mu nedávno zemřela matka. Pochoval ji vedle otce na malém hřbitůvku v neveliké vesnici kdesi na Mostecku. Současnosti neodpovídalo ani to, že na hroby rodičů jezdil nejen na Dušičky. Vydal se tam na i na prodloužený víkend, spojený s květnovými svátky. Domek po rodičích si předělal na rekreační usedlost a když ne každý, tak alespoň každý druhý víkend tam trávil.

Když došel benzín

Z Prahy vyjel už za soumraku, a protože byl pátek a silnice plné, trvala mu cesta déle, než obvykle. Aby smůly nebylo málo, pár kilometrů před cílem auto přestalo poslouchat. Kontrolka hlásila prázdnou nádrž. S klením popadl kanystr. Mazdu uzamkl a vydal se do tmy. Pumpa stála na okraji vesnice, kam měl namířeno, a protože věděl, že cestu si zkrátí přes kopec a les, vydal se po známé pěšině.



Nešel dlouho. Opravdu to byla zkratka. Vykročil z lesa, viděl už rozsvícená okna prvních stavení. V tu chvíli před sebou zaregistroval nejasnou siluetu. Jakoby mu šla vstříc. Po pár krocích poznal, že jde o ženu. Mladou ženu. Udělal ještě pár kroků a v přicházející poznal Martu. Martu, Martičku, svoji první lásku. Oslovil ji.

Mladá žena se zastavila. Dívala se na něj. Tak nějak se smutkem v očích. Neřekla ani slůvko. Pavlovi to bylo divné a cítil se nesvůj. Odejít ale nechtěl. Rád by se od Marty dozvěděl, jak se jí vede, co dělá, kde bydlí. Věděl totiž, že ze vsi odešla už před pár roky. Pokusil se navázat rozhovor, aby na své otázky uslyšel odpovědi, ale nešlo to.

Musím jít, Pavle

Marta dlouze mlčela. Pavlova slova jí zjevně šla kolem uší. Potom najednou tiše, ale zřetelně řekla: „Víš ty vůbec, že mám syna? Je ti hodně podobný...Tak, a teď už běž. Musím jít.“ Jak řekla, tak i udělala, otočila se a odkráčela do tmy. Pavel nevěděl, co si má o tom myslet. Šel si tedy po svých. Pravda, jednou se ještě otočil, ale Marta už nebyla vidět.

Spal docela dlouho. Vzbudil se až kolem desáté. A ne o své vůli. Probudil ho smuteční pochod. Vůbec netušil, že na venkově ještě něco takového existuje. Vyhlédl z okna, ale zahlédl již jen konec nevelkého smutečního průvodu.



O tom, kdo zemřel, se dozvěděl až večer v místní hospodě. A byl to šok. „Pohřbívali Martu Dohnalovou. Ale tys ji přeci znal. Odstěhovala se krátce poté, co jsi odjel na studia. Baby říkaly, že byla těhotná. Před týdnem měla nehodu a splnili ji poslední vůli. Chtěla spočinout na našem hřbitůvku,“ pronesl starý Vávra a ty věty Pavlovi došly až, když se po víkendu vrátil do Prahy.

Našli se

Dnes už Pavel mým sousedem není. Po té zvláštní události si nedal pokoj do doby, než přes nejrůznější známé našel syna Marty. Vychovávala ho babička. Bydlela v Ústí. Když za nimi Pavel přijel, nebylo pochyb, že malý Pavlík, jak se chlapeček jmenoval, je jeho syn. Jakoby si z oka vypadli. Do města nad Labem se Pavel přistěhoval za ním. Genetické rozbory potvrdili, že Pavlík je opravdu jeho syn a po čase to stvrdily na úřadech i papírově. Marta svůj věčný sen spala klidněji.

PROŽÍVÁTE TĚŽKOU ŽIVOTNÍ SITUACI? Nevíte, jak dál? Společně najdeme řešení, mé karty nám napoví! Zavolejte! Vaše Klára na tel.: 906 701 701.