Jako čerstvý poručík letectva Spojených států jsem dostal umístěnku na Andersonovu základnu. Každý ví, že leží na pacifické výspě USA na ostrově Guam, jehož celá jedna čtvrtina patří US army. Nebyl jsem mezi nováčky sám a stejně jako oni jsem si na první let musel počkat. Kromě všestranné přípravy na lety nad oceánem jsem se seznamoval se základnou a byl jsem stavěn i do stráží. Hned před první službou jsem cosi slyšel o Hvízdajícím Charliem. Prý přízrak. Zřejmě místní vojácký folklór. Více mi o něm řekl Harry, postarší mechanik, civilista, který se snažil na základně dočkat důchodu. Našel jsem ho nad zrezivělými zbytky čehosi, co kdysi bývalo částí bojové stíhačky, se kterou se létalo před patnácti roky za druhé světové války.

Samuraj, jeho Lady a Charlie

„Na tomto stroji létal Charlie,“ začal svoje povídání Harry. „Sem na základnu přišel, až když měla válka na kahánku. Problém tehdy našim klukům dělala dvě japonská esa. Říkali jsme jim Samuraj a jeho Lady. Ona ta dvojka byla skutečně ženská! Jejich Zera byla pomalována jakýmisi znaky, prý magie. Asi byla. Sestřelit se je nedařilo. Charlie byl ale jiná klasa. Bez vychloubání řekl, že až se s nimi pustí do křížku, smázne je, jak obtížné komáry. Jak řekl, tak i udělal. V boji nejdříve sundal Lady a potom i Samuraje. Pak se vracel na základnu. Motor mu neočekávaně vynechal v tu nejnevhodnější chvíli. Šel zrovinka na přistání, rychlost měl ještě vysokou. Jeho Mustang se roztříštil na samém kraji přistávací dráhy,“ dovyprávěl Harry. Odmlčel se, ne nadlouho, protože příběh ještě doplnil: „Všeobecně se mělo za to, že šlo o magickou mstu sestřelených Japončíků.“



Slušná pohádka, i když...

Docela slušná pohádka. Na Charlieho jsem ale po pár dnech úplně zapomněl. Nenapadl mne ani ve chvíli, kdy jsem na stráží poblíž přistávací dráhy uslyšel uprostřed noci pronikavý hvizd. Mlha, co náhle zjevila byla nepříjemná, ale postavu, která se z ní vyloupla, jsem ale zaregistroval hned. Strhnul jsem zbraň z ramene, namířil na muže, co se blížil a zařval, ať se zastaví. Dál mi ale kráčel vstříc. Poslechl až pár metrů ode mne. Koukal na mne, já na něho. Chlap v potrhané a místy ohořelé letecké bundě, kterou naši piloti nosili ještě za války, znenadání znova zahvízdal. V tu chvíli mi to teprve sepnulo – Charlie, Hvízdající Charlie. On vážně existuje!

Krátký dialog

Jenže já fakt na přízraky nevěřil. Poznal to na mě. A tak zvedl svojí pravou ruku, Natáhl ji směrem ke mně. A pak se to stalo. Jeho pravačka se pomalu začala měnit v jakousi světlou substanci, která, začala pomalu stoupat k nočními nebi. Potom, byla to otázka vteřiny, se vše vrátilo a ruka byla zase rukou. „Už mi věříš?“ zeptal se.

Docela zbytečná otázka. Asi jsem stál s otevřenou pusou a nebyl schopen slova.



„Nesnaž se to pochopit,“ zdůraznil a sáhl do kapsy své letecké bundy. Vytáhl cosi malého a podal mi to. Ve staré stodolarovce byla nášivka stíhacího pilota. „Dej to Harrymu! Tu stovku mu dlužím a ta nášivka je teď jeho. Řekni mu, aby ty trosky mého letadla v hangáru nechal konečně být. Chci konečně odejít tam, kde jsem měl být už dávno, on mi v tom brání,“ dořekl, otočil se a odkráčel do mlhy, ve které se tak nějak rozplynul.

Vzkaz jsem vyřídil

Charlieho vzkaz jsem vyřídil, stovku a nášivku Harrymu odevzdal. Vůbec to s ním nehnulo. Jen tak nějak na půl úst poděkoval a sdělil, že Charliemu stovku půjčil krátce před jeho posledním letem.

Pár dnů na to trosky z rohu velkého hangáru zmizely. Charlieho už potom nikdo nepotkal. A já? Kromě Harryho jsem nikomu neřekl nic. Držel jsem pusu. Svůj příběh jsem papíru svěřil až teď, kdy už jsem sám v penzi. On by mi to stejně dřív nikdo neuvěřil...

Také se vám stává, že s někým pronášíte stejná slova ve stejnou chvíli, a navíc se stejnou intonací? Jak je něco takového vůbec možné? Více v článku: MAGIE OKAMŽIKU