JUDr. Lukáš Lém se ve svých padesáti, nejen podle mínění sousedů, dočista zbláznil. Rozvedl se, bývalé ženě přenechal vilku v okresním městečku, auto dal dospělému synovi a sám, jen s kufrem a taškou odešel na nádraží a odtud odjel do hlavního města. Pár dnů bydlel u svého kamaráda. Potom si našel vlastní bydlení. Tedy bydlení! Míněn jim byl maličký byt v jednom ze starých žižkovských domů předurčených k demolici. Dům měl ještě pavlače, na ní společné sociální zařízení, naštěstí vodovod byl už zaveden přímo do bytu. V něm elektrický dvouvařič imitoval kuchyni, přítomná kamna skutečně ještě sloužila k topení.

Pan Fiala

Takové byty byly na pavlači tři. Jeden z nich zcela prázdný. Zjevně marně čekal na nájemníka v úzkých. Ve špeluňce vedle doktora ale bydlel Josífek. Tedy Josef Fiala, penzista a stařík nad hrobem. Jinak ovšem čilý pán. Až moc. Trpěl chorobnou zálibou šmejdit po zpustlých žižkovských zákoutích, prohrabávat popelnice a v různých špinavých koutech nalézat všelijaké vyhozené harampádí, které neochvějně tahal domů. Staré kovové věci nevadily, ty ostatně Josífek nosil pravidelně do sběrny. Horší to bylo se starými novinami, krabicemi a papíry a ještě závažnější s otřepaným šatstvem, sešlapanými botami, hadry nasáklými bůhvíčím. Stařec do igelitek také nacpal cokoli z popelnic, co považoval ještě k jídlu. Jaký odér se linul z jeho příbytku si tak stěží kdo umí představit.



Hádali se denně

Panu Lémovi to samozřejmě vadilo. Josífkovi dokonce navrhl, že mu bude měsíčně dávat zrovna tolik, co si průměrně vydělá sběrem starého železa a papíru. Podmínkou bylo, že už domů nic nepřitáhne. Stařík hrdě odmítl. Situace mezi těmi dvěma se přiostřovala, docházelo k hádkám, ostrá výměna názorů byla na denním pořádku. Pak najednou spolu přestali mluvit. Pan Fiala dál tahal krámy k sobě domů a zápach z jeho bytu rostl. Když už konečně nabral intenzity, že se nedal ani s tím největším sebezapřením vydržet, rozhodl se pan Lém souseda zažalovat úřadům. Týden, dva se nedělo nic. Potom Josef Fiala zemřel.

Marná snaha

Při vyřizování této smutné záležitosti se pan Lém dostal na chvíli ke klíčům bytu zesnulého pana Fialy. Potřeboval si udělal zručný otisk klíče od vchodových dveří. Zdařilo se a udělal dobře. Úřady byt zapečetily, nevábný a páchnoucí obsah bytu ale ponechaly uvnitř. Doktor Lém čekal ještě týden. Potom, za noci, jako nějaký zloděj, opatrně odlepil pásku, odemkl a postupně s pomocí rukavic ve velkých pytlech vynesl ten nepořádek k popelnicím. Byla ho slušná halda. Potom byt vydenzifikoval, okno na pavlač i do ulice nechal otevřené a doufal, že s nočním průvanem smrad vyvane.


Tam a zpět

Omyl. Když se vrátil z práce, byla okna zavřená, byt otevřen a veškeré to svinstvo od popelnic bylo zpátky. Pan Lém užasl a celou proceduru zopakoval. Nazítří opět. Den na to zase. Divné bylo, že právě ten den pan Lém na vlastní oči viděl, jak celý den binec odvážejí popeláři. Přesto byl zase zpátky! Když se vše opakovalo i poté, co pan Lém vyměnil zámek, vzdal to. Sbalil si kufr a z domu odešel. Na boj se mstícím mrtvým staříkem neměl chuť, ani sílu. Našel si bydlení jinde, ale dodnes mu nikdo nerozmluví, že byt Josefa Fialy páchl ještě celého půl roku, než byl starý žižkovský dům definitivně zbourán definitivně zbourándefinitivně zbourán!

Deja-vu už nenajdeme jenom v příručkách pro ty, kteří se zabývají minulými životy, běžně už se o neodbytném pocitu - "toto už jsem přece jednou zažil", zpívá třeba i v písničkách. Více o Deja-vu ZDE...