Malý rodinný výlet do Salzburgu a okolí se vydařil. Byli jsme už na cestě zpět, když manželka, která si značnou část cesty hrála s novým iPadem, co dostala ode mne k narozeninám, náhle zvolala, že když to vezmu za Dvořištěm doleva, dostanu se po pár minutách jízdy do Rožmberka nad Vltavou. „Je tam státní hrad, na kterém jsme ještě nebyli,“ sdělila a diskutovat nebylo o čem. V místě bývalé celnice jsem nastavil navigaci ve voze. Po pár metrech, za ostrou levou, jsem z mezinárodní trojky odbočil na sto třicet dvojku a pochválil ženu, že s tím zatočením vlevo měla pravdu. Silnička druhé třídy byla prakticky pustá, asfalt šustil pod koly, kilometry rázně ubíhaly a tak mi starost dělal jen neuvěřitelně černý mrak, který se přihnal z rakouské strany a sliboval liják.

Navigace nařídila: Zatoč!

Spadly první velké kapky, když hlas z navigace oznámil: „Po sto metrech odbočte doprava.“ Automaticky jsem poslechl a v začínajícím dešti jsem se podivil, proč že mám opustit solidní asfaltku a pokračovat po nějaké zaprášené trojce. Manželka protestovala, bránil jsem se, že navigaci mám nastavenou na nejkratší cestu a že tohle bude asi zkratka.

Bouře

Za chvíli jsme ale měli jiné starosti. Den se změnil v noc, hustý déšť přestaly stěrače stíhat, zaprášený asfalt se rychle změnil v potok, reflektory daleko neviděly. Zastavil jsem. Pokračovat po neznámé silničce by byla sebevražda. Zůstali jsme v autě mlčky sedět, ale o tichu nemohla být řeč.



Déšť hučel jako vodopád, brzy se přidal ohlušující rachot ledových krup, co bubnovaly na střechu a já se v duchu začal modlit, ať čelní sklo vydrží. Vydrželo. Nálet krup ustal. Déšť zeslábl. Potok, ve který se změnila silnice, se také už nezdál tak divoký a hluboký. Zato tmu ozářil blesk. Rychle se přidal druhý. Statnému smrku, do kterého udeřil, ustřelil skoro celou horní polovinu. S rachotem dalšího hromu se zřítila k zemi. Museli jsme pryč. A rychle.

Šlápl jsem na plyn a jel co okolnosti dovolily. „Hele, nějaký statek,“ ukázala žena do řídnoucí tmy, kamsi po mé levici. Vedla k němu jakási úvozová cesta, v dešti ne nepodobná horskému potoku a já pokračoval dál. Náhle a naprosto nečekaně se rozjasnilo. Přestalo pršet a my vjeli na velikou mýtinu. Před námi se objevilo pár stavení. Mrkl jsem na navigaci. Nepracovala, mlčely i mobily.

Kde to jsme?

Zastavil jsem a s ženou nevěřícně zíral na obrázek před sebou. Osada, či malá vesnice, se koupala ve slunci. Po nějakém dešti, natož průtrži mračen žádná stopa. Jen prach hnal mírný vítr naprosto pustou silnicí mezi domy. Nikde ani živáčka. Žádný pes, ani kočka, slípka, či cokoliv živého. Neuvěřitelný obrázek. Náhle nám proběhl mráz po zádech. V dálce, vedle velkého stavení s prastarou lípou, se objevila ženská postava. Oblečena byla tak nějak staromódně, na hlavě šátek. Kráčela nám vstříc. Široko daleko kromě ní nikdo. Nevím proč, ale vystoupil jsem z auta a šel jí naproti. Zastavili jsme se tak tři, čtyři kroky od sebe.



„Dobrý den! Prosím, kde to jsme?“
„Guten Tag! Fy v Bamberg, po fašem Babi.“
Byl jsem na rozpacích. Přece jsme se nemohli nějak vrátit do Rakouska? Přesto jsem se zeptal německy: „Ich bin in der Tschechischen Republik, richtig?“
„Natürlich, Sie sind in der Böhmen,“ odpověděla a já si oddechl, že jsem v neznámém pohraničí nějakým zázrakem nezabloudil na druhou stranu čáry.
Vzpomněl jsem si, že míříme do Rožmberku nad Vltavou a zeptal se jí na cestu: „Der Weg zu Rožmberg über Moldau?“

Neodpověděla. Jen zvedla ruku a ukázala směr, odkud jsme přijeli. Poděkoval jsem, vrátil se do vozu, otočil auto a ujížděl tam, odkud jsme přijeli. Když jsem se podíval do zpětného zrcátka, neznámá tam už nebyla...

Dostali jsme se pod stromy, ze kterých ještě kapalo, ale bylo už po bouřce. Mobily a dokonce i navigace začaly znovu fungovat a my se rychle vrátili na sto šedesát trojku a ani ne po čtvrthodině byli u hledaného hradu.

Prázdná mapa

K tomu, čeho jsme byli svědky, jsme se už nevraceli. Až později doma. Sedl jsem k počítači a na několika mapách marně hledal tu vesničku. Žádná Babí nikde nebyla. Zadal jsem název obce do Googlu. Trefa! Dozvěděl jsem se, že to sídlo skutečně existovalo. První zmínka o něm dokonce pocházela už z roku 1262. Naposledy je zmiňována po válce, v roce 1946. Po odsunu Němců nebylo Babí pro značnou vzdálenost od civilizace znovu osídleno a obec zanikla. Zůstala po ní jen zřícenina jednoho statku a pak ta lípa. Je ji přes 550 let a je vyhlášena památným stromem.

Manželce jsem to ale ani neřekl. Nevěřila by. A já to vysvětlit neumím ani sobě.

Náhodou bývá označován jev, který si nedokážeme vysvětlit. Necháváme na vás, abyste sami posoudili, jak je to s příhodami, které vám nabízíme - více ZDE...