Podivně se zeptal Paula, zda má rád hudbu. Paul odpověděl kladně. „V tom případě budu nesmírně rád, když přijmete moje pozvání na náš soukromý domácí koncert. Na programu bude Mozart.“ Odmítnout nešlo. Paul s povděkem přijal vizitku, starý pán upřesnil, že bude očekáván pozítří přesně v devět večer, smekl cylindr a odporoučel se.

Koncert a jeho hosté

Nazítří, s kyticí růží, zazvonil Paul pět minut před devátou na zvonek dveří na adrese Rue de Vougirard 28. Otevřel mu sluha a uvedl do salónu. Překvapením se zastavil. Přítomné dámy a pánové byli oblečeni ve stylu romantismu devatenáctého století. Stylový byl i nábytek, místo žárovek svíce. V přilehlém výklenku stál klavír a vedle harfa. „Udělal jste nám ohromnou radost, že jste přišel,“ vítal Paula pan Manso a jal se jej představovat přítomným: „Toto je má žena Klára, dcera Luisa, její manžel Jules Fonse, můj starší synovec Adrien, kadet námořnictva, druhý synovec Eduard Manso, seminarista a tady můj syn Alfréd, který studuje třetím rokem práva...“

Co to má znamenat a proč jsou všichni v těch kostýmech. Zeptal se na to, ale starý pán jeho otázku ignoroval. Posadil ho do křesla naproti klavíru, všichni se rozsadili kolem, jen ke klávesám usedla paní Klára a vnuci se chopili houslí. Koncert začal. Hráli skvěle. Téměř profesionálně.



Paul poslouchal a díval se kolem. Jeho úžas rostl. Na portrétech, co téměř vyplňovaly stěny salónu, byli přítomní hosté! Bláznovství. Na stolku vedle sebe zaznamenal popelník, a tak si bez dovolení, všichni byli hluboce zabráni do tónů geniálního skladatele, zapálil cigaretu. Nezůstalo u jedné, koncert bez nejmenší přestávky trval skoro do půlnoci, a když poslední skladba dozněla, Paul pochopil, že tím neobyčejný večírek končí. Za okamžik se s hostitelem skutečně rozloučil a vrátil se na ulici.

Zapomenutý zapalovač

Celý popletený z neobvyklého zážitku si chtěl zapálit další cigaretu. Neměl čím. Svůj zapalovač, docela drahý dárek od otce, nechal na stolku poblíž klavíru. Musí se pro něj vrátit. Zazvonil, po chvíli znova, potom zase a opět. Nic. Bylo to divné, tak zaklepal. Nic se nedělo a tak po chvíli už na dveře bušil. Neotevřely se. Ty naproti ale ano. „Co blázníte, člověče, tam nikdo není, co tady vůbec děláte?“ zeptal se malý tlustý mužík v županu.

„Nedělejte si legraci, před chvíli jsme odtud odešel.“
„To těžko, ten byt je prázdný už pětadvacet let!“
„Jeden z nás se asi zbláznil!“
„Kdo se zbláznil a co je to za hluk?“ zaznělo zdola ze schodů, kudy k nim kráčel starší muž se svazkem klíčů v ruce, zjevně domovník.

Situace se stala nepřehlednou. Paul tvrdil, že byl uvnitř, že se stal posluchačem neobyčejného rodinného koncertu. Ti dva zase, že to není možné, že je asi zloděj a že zavolají policii. Paul ale žádal, aby domovník byt otevřel, že se něco muselo stát, že tam byla spousta lidí a on si tam nechal zapalovač. Ten ale odmítal bez majitele klíče použít. Když konečně dorazil přivolaný majitel, muž středního věku, zaútočil na Paula kdo, že ho sem pozval.


„Jean Manso!“ trval na svém Paul a jako důkaz podal muži vizitku.
„Zvláštní,“ řekl ten člověk, zjevně vyvedený z míry. „Jean Manso byl můj pradědeček, zemřel v roce 1850.“

Nebyl to sen

To už měl ale domovník dveře otevřené a všichni se nahrnuli dovnitř. V bytě bylo ticho, tma, zatuchlý, dlouho nevětraný vzduch. Všude vrstvy prachu, nábytek pod plachtami. Paul to ale nevzdával a ve světle přinesené lucerny vedl všechny sebejistě do salónu. Byl prázdný. Lucerna jen slabě krájela šero. Paul přistoupil k obrazům na stěně a začal vyprávět: „Toto je Jean Manso a toto jeho žena Klára.“ Nikdo ani nedýchal, bylo slyšet jen Paula, který chodil od obrazu k obrazu a ukazoval: „Tohle jsou Luisa a Jules Fonse...a tohle Eduard Manso, seminarista!“ Vlastník bytu, který to už nevydržel, k tomu jen přes suché hrdlo tiše dodal: „Stal se misionářem a zahynul kdesi v Africe.“

„A tohle je Adrien Manson, námořní kadet,“ pokračoval Paul. „Když zemřel, byl admirálem,“ uslyšel za zády.
„Alfréd Manson, student práv.“
„To je můj dědeček. Zemřel v roce 1900, byl známý advokát.“
Paul Bordieux se otočil k nevelikému stolku s vázou: „A tady, podívejte se, čerstvé růže, které jsem přinesl paní domu a pod nimi...můj zapalovač!“

Každé znamení zvěrokruhu vyniká v něčem jiném. Jeden oslní svými komunikačními vlastnostmi, druhý nesmírnou pracovitostí a třetí smyslem pro vkus! Jak jste na tom vy? Prečtěte si více ZDE...