Janka, jak ji doma v Kežmarku rodiče říkávali, byla pětiletá neposedná holčička. Nejenže velice zvídavá, ale také s darem velké fantazie. Dokonce ti, co ji dobře znali, mnohdy netušili, kde je v jejím vyprávění pravda a kde lež. Rodiče za to dcerku mnohdy kárali. Tvrdili ji, že vymýšlet se nemá. Jenže fantazie holčičky byla opravdu veliká. Tak si na to okolí Janky zvyklo. Mezi jinými také její babička.

Babka Krajňáková byla vdova. Žila kousek od Kežmarku, blíž k horám. Janka tam byla jako doma. Zvláště poté, co se maminka vrátila do práce, trávila u babičky hodně času. Protože ale byla ještě malá, dál, než k plotu, ji stará paní nepouštěla. Vůbec jí hlídala jako ostříž a, i když se otáčela v kuchyni, oknem alespoň po očku sledovala vnučku, co si ráda hrávala na zahradě.

Byl to dědeček a vypadal moc hodný

„Kdo je ten dědeček v obnošeném klobouku, s bílými vlasy a vousy a těžkou holí i rancem na zádech? Proč se nám opírá o plot?“ zeptala se Janka sama sebe. „A proč na mne kývá?“ Na paměti měla, že se s cizími lidmi nemá bavit a už vůbec za nimi chodit. Jenže. Copak ona s tím dědou někam půjde? Ne. Jenom k němu popojde k plotu. Třeba si dědeček chce poslechnout nějaký nový příběh, kterých měla Janka spoustu v zásobě. A co když je kouzelný? Tak se za ním rozeběhla.



„Dobrý den, holčičko!“ pozdravil ten děda.
„Dobrý den,“ odpověděla způsobně Janka.

Děda laskavě pokýval hlavou, jako že je děvče dobře vychované a pak se docela dobrácky zeptal: „Tak co, Zorinko, půjdeme? Je už čas.“

* * *

To už skrz okno Janku zahlédla i babička. Viděla vnučku, jak stojí těsně u plotu. Otvírala pusu, určitě něco povídá a jakoby s někým mluví. Ale s kým? Za plotem přece nikdo není! Jen děvčátko, co mluví k někomu, koho jiný nevidí.

* * *

„Jenže já nejsem Zorinka a i kdybych byla, s cizími nikam chodit nesmím!“ odpověděla na nabídku holčička a zvědavě čekala, co na to dědeček.



„Co to povídáš? Tady přeci žije jen jedno malé děvčátko a říkají ji Zorinka,“ divil se ten děda.
„Asi si mne s někým pletete,“ odpověděla Janka, otočila se a běžela za babičkou, která ji v tu chvíli volala z okna. Když vběhla do světnice a babička se jí zeptala, co tam venku vyváděla, řekla jí, co zažila.
„Ty s tím vymýšlením prostě nepřestaneš, že?!“ zamračila se babička. Potom se ale zarazila. Podezíravě se podívala na vnučku a zeptala se: „Opravdu říkal Zorinka? Ty tu holčičku vlastně neznáš. Bydlí ve vedlejším domku a je už dlouho hodně nemocná...“

Vybledlé vzpomínky

Zorka zemřela ještě před večerním klekáním, po kterém zazvonil umíráček. Janka to nevěděla. Ostatně už jen za rok, dva si na příhodu se zvláštním dědou sama moc nepamatovala. Vzpomínala jen na to, co bylo tehdy dál. Na babičku, která ještě dlouho nemohla přijít k sobě, na srdceryvně plačící paní ze sousedního domku a také na to, že ji babička zcela nepochopitelně následující den, byť venku bylo krásně, nepustila ani na krok z domu. A ještě něco si pamatuje. Viděla, jak do toho slunečného dne od sousedů vynášejí takovou zvláštní bílou truhličku.