Ondra Holubec vyrazil jen nalehko a na hlavu se mu snesl déšť. Z cukru nebyl, nerozpustil se, ale za malou chvíli připomínal prostě zmoklou myš. A to mu do cíle ještě nějaký ten kilometr chyběl.

Zrovna když si mezi mračny v dálce všiml zříceniny hradu Helfenburk a očima sjel před sebe, spatřil, že do nečasu se nevydal sám.

Vodou šlapal bosý v sandálech

Postava, co mu šla naproti, nijak nespěchala. Přitom právě v tu chvíli z nebe padaly snad přímo kýble vody. Ondra šel rychle. Muž naproti, teď už to poznal, vodním tokem postupoval pomalu, rozvážně. Působil tak, že mu voda nijak nevadí. Přitom by měla.

Kráčel obut jen do sandálů na holých chodidlech, kalhoty mu nesahaly ani po kotníky. To byla výhoda, alespoň si je nenamočil. Vršek, včetně hlavy, mu zakrývala jakási deka. Šel jen co noha nohu mine, v pravé ruce dlouhou sukovici. Prostě divný chlap. Ve svém názoru se Ondra utvrdil, když byl tak blízko, že viděl muži do tváře. Oproti očekávání byla bez vousů a bílá jako sníh. Jen oči měly jakýsi zvláštní barevný odstín. K obličeji se nehodil a reálnou barvu z něj odvodit vlastně ani nešlo.



„Brý den,“ procedil Ondra pár kroků před neznámým. Chlapík byl zjevně starší, a i když ho viděl v životě prvně, patřil ještě ke generaci, co znala alespoň základy společenského chování.

Místo odpovědi mu holí chlápek zahradil cestu a donutil ho se zastavit. Učinil tak překvapeně a nevěřícně na poutníka, protože tak mu ze všeho nejvíce připadal, upřel pohled plný nevyřčených otázek. Neměla ani představu, co to gesto mělo znamenat. Zastavil ho, a tak stál. Čekal. A z oblohy lilo.

Trvalo to pár vteřin. Potom ten muž pod houní promluvil. Velitelsky a rozkazovačně sdělil:
„Potřebuji, abys mi utřel nos!“

Cože? Je ten chlápek na palici? Ondra se na něj podíval odmítavě. A lekl se. Tvář neznámého nebyla vůbec hezká a nic dobrého neslibovala. Pochopil, že i kdyby jeho neobvyklé prosbě chtěl vyhovět, prostě by to fyzicky nedokázal. Docela se proto divil, že dokázal odseknout cosi na způsob: „Utři si ho sám!“, vyhnout se sukovici a kmitat svou cestou.

Otočit se přiměl až po hezkých pár desítek metrech. Ten člověk stál, kde ho zanechal, otočil se jen k němu a gesto jeho rukou a ramen povídalo cosi jako „když nechceš, tak ne“.



Jářku, štěstí i smůlu jsi měl

Konečně dorazil k silnici, kterou hledal, a po krajnici se vydal k Bavorovu. Neušel ani kilometr, když mu za zády kdosi zatroubil. Chlap v klobouku za volantem obstarožního žigulíku byl Ivo Valenta ze sousední vsi. Prima bylo, že ho doveze až do Písku, kam měl důchodce za volantem cestu.

Stěrače stíraly, žigulík statečně ukrajoval kilometry, řeč tekla. Došlo i na neobvyklé setkání na stezce uprostřed polí. Ondra nevynechal žádný detail, Valenta se zájmem naslouchal. Když kluk skončil, potutelně se pousmál. A pak pravil: „Chlapče, měl jsi štěstí i smůlu zároveň. Kéž bych byl já na tvém místě! Ty jsi potkal Velkého poutníka. Popsal jsi ho přesně, můj pantáta se s ním setkal a mluvil o něm, jako ty. Taky před ním utekl. Chyba, mládenče, chyba to byla! Jeho děd mu to vytmavil. Prý kdybys mu ten nos opravdu utřel, zlato, co by ti v tu chvíli nasypal do dlaní, bys možná ani neunesl! Jářku, měl jsi štěstí i smůlu. Štěstí, že jsi ho potkal, smůlu, že z hloupé nevědomosti jsi si z toho setkání neodnesl nic!“