Otce jsem neznala, máma se znovu vdala, mě nechala u babičky s dědou. Chodila jsem do čtvrté třídy, když dědeček dostal silný infarkt. Bylo mu šedesát a v nemocnici nám řekli, že šance na přežití jsou malé. Ale neumřel tam. Pustili ho domů. Prý tam se se smrtí srovná líp.

Vypadal strašně. Bílý jako sníh, chodit nemohl, jen ležel a pral se o každý nádech. Bylo mi ho líto. Babička si skoro oči vyplakala. Jenže pátý den po návratu z nemocnice se stal zázrak. Dědeček nečekaně vyšel z ložnice. Nikoliv vyšel, skoro vyběhl! Měl růžové tváře, byl takový, jakého jsme znali před infarktem. Možná ještě mladší. Kypěl zdravím. Byl to šok! Vesele se posadil do svého křesla za začal vyprávět. Poslouchaly jsme s otevřenou pusou.



Vyprávění ze záhrobí

Ležím. Najednou mi cosi sevřelo srdce. Silně a ještě víc. Nemohu se nadechnout. Čertovsky to bolí. Pochopil jsem. Takhle vypadá konec. Projela mnou zimnice. Nevím jak, ale pootočím hlavu a vidím, jak se z rohu odlepil jakýsi stín. Nepopíšu, jaký měl tvar. Prostě si nevzpomínám. Vím jen, že míří přímo ke mně. Mlčím. Bolest si vzala všechny moje síly. Chápu, že umírám. Najednou slyším, že ten stín promluvil. Nevím to jistě, ale zdá se mi, že ženským hlasem. „Jsem tvoje smrt,“ oznámil mi a dodal: „Už je čas. Svůj život jsi prožil a teď půjdeš se mnou.“

Opravdu jsem se nelekl. Beze strachu jsem stínu odpověděl. Pravil jsem, že jistě, svůj život jsem si užil, ale mám na tomto světě ještě nedodělanou práci. Vnučka, kterou vychovávám, je ještě příliš malá. Zůstane jen s babičkou a ta, co já vím, možná sama můj odchod nepřežije. Co si potom vnučka počne sama? Dej mi čas, abych pomohl vnučku vychovat. Anebo si mne vezmi. Je to na tobě a rozhodni, jak musíš. Chvíli bylo ticho. Stín přemýšlel. Potom ta Smrtka, co jiného to mohlo být, řekla: „Dobrá. Žij tedy dál, vychovávej vnučku!“ Stín se vrátil do kouta, zmizel v něm a já se najednou cítil skvěle.



Nevěřícně jsme dědu poslouchaly. Máme mu věřit? Nemáme? Tak nebo onak, zázrak se stal!

Od té doby uběhlo více než patnáct let. Vdala jsem se, narodila se mi dcerka. A děda s babičkou pořád žili. Pravda, dědeček značně sešel, ale stále byl ještě čipera, dokonce řídil auto. Pravnučku miloval a já si přála, aby se mu ten stín z kouta jeho ložnice ještě dlouho neukázal. Ale uvidíme. Jistě je, že cosi mezi nebem a zemí bude a je-li tomu tak, potom si snad i smrt dá říct. Alespoň někdy.