Tisíce podob muka

Jeho barva byla černá. Jeho časem k životu byla noc, ale podrobil si i den. Na dně řek a jezer měl království větší než jakýkoli světský panovník. V nich pobíhala stáda koní, krav a ovcí. Zvířata měl rád a zjevoval se často v jejich podobě. Jako kůň sváděl plavným pohybem dívky na svatého Jana, jako býk prohnal a klidně i zabil svého nepřítele. Jako obří zajíc pletl smysly lovcům, hrozil na ně packami, když na něho mířili hledáčkem, a nakonec skočil do řeky a už se nevynořil (ano, měl a možná stále má smysl pro humor).

Běda lidem, kteří se zvířaty nezacházeli dobře! Sedlákům, kteří nechali hladovět dobytek nebo snad tloukli voly ve spřežení, zavařil se svým typickým smyslem pro humor: Očaroval pořádnou sukovici, která se vznášela ve vzduchu, ať je tříská, buď do jejich konce a do smrti, nebo kdykoliv, když se přiblížili k vodě, až z tohoto úkazu zešíleli. S tresty neváhal, ale s pomocí lidskému plemeni otálel. Asi věděl, co jsme zač.


Pradávné oběti

Stejně jako vodní masy zaplavil vše, na co přišel, bral si, co chtěl. Aspoň v mýtech se to tak vypráví. Přes zimu byl utlumený, jakoby spící hluboko pod ledem, ale jakmile začaly ledy praskat, lidé se museli muka bát. Obětovali mu černý dobytek a drůbež, černé kozy, prasata, krávy a před jarním táním dokonce černé koně pomazané medem. Po celý rok mu dávali mlynáři, porybní a hrázní to nejlepší máslo, smetanu a černý žitný chléb. V kulturách starých Slovanů a Keltů žijících u vod nejsou vyloučeny ani oběti lidské. Šlo buď o obětované zločince, nebo o dobrovolnou oběť jednotlivce pro blaho kmene.

Vodníkova láska

Muk se rád ženil, a tak si bral dívky, které ani nemusel chytat na pentličky, jako infantilní novodobá podoba vodníka. Prostě jim v noci na břehu zazpíval či se zjevil v podobě krásného mládence a nasliboval jim nebe na zemi. Když mu daly své slovo, nebylo cesty zpět. Vzal si je pod vodu a už nikdy nespatřily světlo světa, ani své blízké. Jejich slzy plnily vodní toky spolu s povodní.


Žádá respekt

Ve středověku nikdo neuměl plavat. Lidé přitom byli mnohem tělesně zdatnější, mnohem sportovnější než my dnes. Byli zvyklí na velké fyzické výkony. Plavat by pro ně nebyl technický ani fyzický problém, avšak – báli se muka. Dobře věděli, že mohou umět plavat sebelíp, ale když se vodníkovi zachce, stáhne je pod vodu a ani nepípnou! Co však bylo ještě horší než ukončení pozemského života, bylo to, že duši utopeného nepropustil muk k Bohu, ale ponechal si ji ve svém područí. Proč? Jen tak! Protože mohl.

Legendy vypráví, že občas duše i pouštěl, po dlouhém či ještě delším čase. Proč? Protože mohl. Žádné hrníčky s pokličkami. Jen jeho vůle. Jen jeho rozmar a chtění. Nebyl dobrý, ani zlý, ten prastarý muk. Byl jako voda. Pohání mlýnská kola a bere lidem domovy i život. Takový byl a je vodní duch. Jedno je jisté: Bez respektu k němu neobstojíte. Zná vás. A cítí, co si myslíte. Až si přinesete k vodě svačinu, dejte mu první sousto a poproste ho, aby vám jeho živel byl příznivý. Dobré rady jsou od toho, aby byly vyslyšeny – a tohle je dobrá rada.